Když se na podzim začne barvit listí, získají řeky zvláštní kouzlo. Vytratí se houfy sezónních splouvačů a na řece může být vodák sám se svými myšlenkami a okolní přírodou.

Určitými nevýhodami podzimního splouvání bývá nižší teplota vody i vzduchu a kratší doba denního světla. Letní horka odpaří vodu z krajiny a tím pádem bývají na podzim obvykle i nižší průtoky. Podzimních řek ke splutí tak není úplně moc. O kouzlu podzimní Vltavy pod Krumlovem jsem se trochu rozepsal tady. Ale co ostatní řeky?

Sázava z Týnce – rozpádlování

Více splouvaný úsek jsem si k popisu snad nemohl vybrat. Ale věřte nebo nevěřte, v neděli na začátku října 2021 jsem tu nepotkal ani pádlo. Aby se plavba trochu prodloužila, lze vyplout třeba už od železničního mostu po voleji jezu v Týnci.

Přes kamenitý Týnecký jez jde přetáhnout kánoi přes zavřenou propust či po pravém břehu. Následuje mírný proud, silniční most a zleva vodopádovitý přítok Janovického potoka.

Na voleji následujícího jezu Podělusy se v slunci zrcadlí okolní domky a zeleň.

Bohužel vodácká propust jezu je mimo sezónu zavřená, což je taky jedna z drobných nevýhod podzimní plavby. Koníčkuju. Pod jezem se voda rozeběhne. Mezi žulovými balvany konečně ochutnávám tekoucí Sázavu.

Pak kratší volej zakončený sjízdným jezem Brejlov. Splouvá se mezi kamennými boky (kozami) šlajsny po mírné vlnce. Při jakési dávné výpravě nám tu kamarád hlasitě radil: „Jeďte mezi ty dvě kozy!“. Jeho slova dostala vzápětí trochu jiný smysl, když se pod jezem vztyčila tělesně mimořádně obdařená dívka…

Následuje pocitově delší volej jezu Kaňov. Při nižší vodě se jez splouvá polozahrazenou šlajsnou uprostřed. Při vyšší vodě vytváří tenhle jez nebezpečný válec, obnáší se vlevo, protože vpravo odtéká náhon elektrárny.

Aktuálně je průtok poměrně nízký (okolo 8,3 m3/s v Nespekách), navíc elektrárna tradičně krade část vody. Po projetí úvodní části šlajsny se zasekávám na šikmé betonové odtokové desce, kde tečou asi 2 cm vody. Pokusím se zabrat pádlem, výsledkem je vedle poposunutí lodi i šplíchanec studené vody.

Sázava z Krhanic – to je vono

Za dalšími žulovými balvany se objevuje průrva Krhanického jízku, po které následuje zábavné splachovadlo až k místnímu mostu.

Pod mostem si můžete prohlédnout krásně tvarované „obří hrnce“ v žulových skalkách u pravého břehu. Krátký volej pak předchází jezu Pěnkava. Ten představuje jeden z vodácky těžších jezů. Za vyšší vody tu vzniká šikmá vlna, která otevřenky spolehlivě zaleje. Za aktuálně nižší vody se ledová facka naštěstí nekoná.

Následuje krásný úsek peřejí se žulovými balvany.

Jako malé děti jsme tu splouvaly s rodiči. Pamatuju si na vyhřáté balvany, na kterých jsme přistávali. Občas měl kámen prohlubeň s kaluží vody, do které nám táta chytal malé rybky…

Voda hučí. Užívám si peřejí. Pak se za zatáčkou objevuje jez Lesní s různými nepřátelskými cedulemi. Voda tu poměrně intenzivně táhne do náhonu na pravé straně.

Proplouvám aktuálně relativně bezproblémovou propustí. Pod jezem bývá tradičně málo vody v balvanitém korytě, velká část průtoku jde do elektrárny.

Já se ale dneska nechci rozčilovat. Kličkuju mezi balvany. A když přece jen párkrát zachytím dnem, využívám přestávky k focení. Taky občas pohladím nějaký ohlazený kámen, zkuste to někdy. V Kamenném Přívoze dávám oběd. Pak proplouvám protrženým jezem, v průrvě číhají zlomyslné šutry. V létě se tu cvakne tak každá třetí loď, kdo chce zachraňovat, má šanci.

Žampach mě už z dálky vítá budovou bývalé drtírny zlaté rudy a vysokým železničním viaduktem. Ve stráních se schovávají zlatonosné štoly.

Šlajsna jezu v Žampachu je už dlouhá léta zavřená. Kde jsou ty doby, kdy ségra na otevřence šlajsnou sice projela, ale zalilo ji to tak, že loď za usilovného pádlování klesla i s posádkou ke dnu. Já teď jez jen přešoupnu po koruně.

Sázava od Žampachu – kaňon bez jezů

Žampachem jsme se rozloučili nejen s posledním jezem trasy, ale taky s žulou. Dál nás provázejí tmavé skály z prastarých mořských sedimentů a vulkanitů.

Proplouvám kaňonem Sázavy mezi chajdama trampských osad. Do zvuků peřejí si zpívám trampské písničky. Třeba že „Řeka hučí v klínu rozervaných skal…“ nebo že „V dáli … stojí chajda malá…“.

Sázava teče zhruba z východu na západ. Proto se přímé slunce na některá místa podzimního kaňonu už nedostane.

Úžasnými pohledy proplouvám až na konec kaňonu, který poznáte vedle zklidnění proudu i podle skály Pikovická jehla vysoko u trati na pravém břehu.

V dálce se objeví pěší lávka, za kterou končí proudný úsek řeky. Můžete samozřejmě splouvat i dál k ústí Sázavy u Davle, ale už po voleji přehrady Vrané.

Já tu pálavu na louce balím a nesu přes lávku a po cestě vzhůru k vlakové zastávce Petrov u Prahy.

Rekonstruovanou zastávku zdobí kanoistická pádla. Železniční trať „Posázavského pacifiku“ vede zpět podél vodácké trasy, na druhou stranu i do Prahy. Odtud si můžete zážitek buď zopakovat, nebo ho už plni dojmů ukončit.

Ahoj Eki