Vodáci vědí a uznávají, že i řeky mají své cykly. Není to jen teplotou vzduchu a vody, není to jen ledem, kterým se řeky na zimu uzavřou před dotěrnými zraky. Voda je plná života a jako taková má potřebu odpočinku pro znovunalezení svých životních sil. S ročním cyklem od jarního zrození k růstu, k plození a ke spánku a smrti plyne i řeka a život v ní a na ní. Ale lidé, kteří si vody všímají, vědí, že řeka má nejenom roční periodu života. Má i své kratší a méně pochopitelné cykly, které už nesouvisí jen s počasím a ročními dobami. Má své dny, kdy dovede potěšit své oblíbence a je laskavě pohostinná, jindy je bez nálady, nebo naopak náladová a bručí, trestá, je protivná a nepřístupná. Nepochybujte – proudící řeka je živá voda a má své vrtochy i přednosti. Jednou se zlobí, pak je smířlivá, či melancholická, někdy pláče nad lidskou krutostí, jindy se směje lidské hlouposti. Jako živý tvor se nejvíc podobá ženě – je nositelkou a lůnem všeho života, má své periody a podléhá citům a vášním, které řídí její život. Dokáže být k pláči dojemná a krásná jako osiřelé děvčátko, aby se obratem změnila ve strašnou a krutou babu. Potřebuje naši lásku a obdiv, ale zdánlivě si jí nevšímá. Jako živá bytost se vyvíjí, přizpůsobuje, učí a roste v životě nataženém od pramene k moři.

Nicméně vesmírem vnucený zákon střídání ročních období je tím nejsilnějším a nezměnitelným pravidlem. A tak na podzim i řeka podléhá přírodnímu žezlu a uléhá ke spánku. Často se jí to nelíbí, je jako malé dítě, které nechce usnout. Ještě se vzbudí s každým paprskem slábnoucího slunce, ještě ji vyruší poslední brázdy od našich pádel v neklidné hladině. Voda je ještě teplá a nechce se jí do studených zimních peřin. Trpělivá matka příroda ji konejší a přikrývá lehkou pokrývkou barevných listů, hladí po čele rukou chladné ranní mlhy a každý den jí zhasne sluneční lampu o trochu dřív, aby už ta neposedná holka dala pokoj.

„Ale mě se ještě nechce spát!“ trucuje řeka a muchlá strakatou přikrývku, chabě sešitou z barevných záplat obnošeného léta.

„Chci zpívat a řádit spolu s těmi vodáky, co po mě stále jezdí! Jejich nakažlivý smích mě stále láká a budí!“ Příroda krčí rameny a na nás významně zdvihá obočí: „Tak kluci a holky, už! Šup šup, už je čas jít spát. Zase jednou si myslíte, že jste na mě vyzráli s těmi vašimi neoprénovými vynálezy? Zase se snažíte mě změnit k obrazu svému? To už jsem kdysi dávno zažila, od jinačího Pána, než jste vy! Tak toho nechte a hajdy na kutě. Věřte mi, že je to tak nejlepší!“ naznačí a jen tak pro výstrahu otevře dvířka mrazáku, a nastydlí vodáci rychle skončí sezónu a zamykají sami sobě řeku pomyslným klíčem.

Na jaře je to zase obráceně: „Mě se ještě nechce vstávat,“ řeka zalézá pod ledovou peřinu, choulí se v pelíšku, chce ještě podřimovat, a nechce se jí do ukřičené jarní mateřské školky mezi ty vejtahy, kteří se jeden přes druhého natahují ke slunci, ve snaze šplhnout si u paní učitelky. Řeka odkládá to vstávání co to jen jde, strká hlavu pod sněhový polštář a nedbá volání matky přírody. Ale mamina je i tentokrát neoblomná, řeku spát nenechá a pošle na ní i vodáky. „Tak honem vstávat, koukej, už tady máš kamarády, co jsi se s nima včera nemohla rozloučit! To bylo na podzim křiku! Budou se ti smát, že jsi ještě v posteli! Sluníčko už je vysoko.“ To na řeku asi platí a tak vyskočí rychle ze sněhové postele. Někdy vyskočí tak rychle, že ani na záchod nedoběhne a neudrží tuhletu povodňovou ostudu. Když to všechno opadne, znovuzrozená řeka zrudne v ranních červáncích, šťourá se prstem v nose nových náplavů a krčí novými rameny: „No bóže, to se může stát každýmu!“ Tak si to utřete, zasypte, opravte a … hurááá, vodáci už jsou tady!“

První loď jede jarní řekou a jakoby před sebou hrnula zimu. Tahle jízda je vzrušující svátek, skoro jako prvosjezd. Jaká bude řeka po zimě? Jak se změnilo koryto? Co nového řeka vymyslela za dlouhých zimních večerů s jezy a peřejemi? Kde je připravená ta past na nepozorného vodáka? První lodě jedou řekou a ta je vítá jako nedočkavá kamarádka: „Nazdárek, koukejte, tohle je můj dárek pro vás,“ šťastně pokřikuje a prstem proudu ukazuje na provalený jez a od náplavů vyčištěnou peřej. Řeka se pochlubí i čistými šaty, vypranými v zimní pračce a novým, kudrnatým a vlnitým účesem v přerovnaných peřejích. Roztáčí novou sukni ve vírech nově vymletých tůní. Čerstvě umytá a připravená jako milenka je ta řeka na prvním tohoročním setkání s vodáky. První lodě jedou řekou a otevírají ji jako zip na zimní bundě od horského sněhového límce až dolů, k říčnímu konci. Jak vzrušující a mrazivý je ten první dotyk s milenkou prostydlou pod bundou dlouhého odříkání. To první pohlazení a houpání po tak dlouhé době! Před přídí ještě řeka neexistuje, za zádí je to zase ta naše důvěrná známá. Otvírání řek je velký jarní svátek přivítání.

Už aby to bylo, co?

Šakal