Když jsem odeslal předchozí článek, uvědomil jsem si, že jsem vynechal řadu věcí, o kterých by bylo dobré se zmínit.

Asi od půlky cesty dál nám nemohl uniknout nepříjemný jev. Po obědě se vždycky zvedl pěkný protivítr a trval až do konečného zaparkování toho dne. Ti, co měli dělená nastavovací pádla, byli ve výhodě a nastavili si je na 90 st. Já měl pádlo RAPA s pevným nastavením na 45 st., a tak jsem měl smůlu. Překonávat dost silný vítr nepracujícím listem byl docela opruz.

O peřejích jsem se zmínil jen obecně (kromě Lava Falls ), ale je tu ještě jedna peřej, která rozhodně stojí za zmínku. Je to Bed Rock rapid. S lepšími kajakáři jsem jezdil tzv. „ Hero lajnu“. To je linie, která se zajímavostem peřeje rozhodně nevyhýbá, na rozdíl od „Chicken lajny“ , kterou jezdili ti, kteří si tolik nevěří. Bed Rock jsem ale srabácky ošidil vpravo. Bed Rock rapid je opatřena docela velkou skálou uprostřed řeky, jako rodinný domek. Voda se žene podél svislého skalnatého břehu vlevo a není tam odnikud z pravého břehu vidět. Vlny se tam zdvihají do pěkných velikostí a je tam i nějaký váleček. To je jen začátek. Za skálu prostě nevidíte. Naši hrdinové to tam „nakalili“ a zajímavosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Myslím, že tam byla jedna krysa a pár eskymáků. Youtube nedokáže tuto peřej dobře popsat, tak to udělám já.

Proud v Bad Rock se za předním okrajem skály-ostrova láme doprava do skalnatého kanálu, ve kterém se voda vrací zpět na skálu uprostřed. Těsně nad lomem proudu je ale vlevo docela velký vracák, kam se všichni lišácky uchýlili. Stačili si prohlédnout další úsek, než by je to navalilo na skalnatý břeh (jako je tomu např. na začátku Tobogánu na Kamenici ale větší). Vracáček ale hezky rychle rotoval a pulzoval a nebylo snadné ho opustit. Nakonec všichni na něj vyzráli a odjeli. Někteří ovšem až k obávané skále naproti, kde se nechal (myslím, že to byl Proky) chytit do ozubu, který připomínal minivracák. Zdálo se, že se mu tam líbí, protože tam zůstal docela dlouho. Ale panické pohyby pádla a několikrát vystřelená špička lodi do vzduchu mě přesvědčily, že setrvávání na tom místě nebylo zas až tak dobrovolné. Teď už si nevzpomínám, jestli to byl on, kdo nakonec krysil, protože divácky byl úsek docela zajímavý a moje pozornost byla rozptýlena i na ostatní jezdce. Pozoroval jsem to zespodu peřeje, když jsem skálu objel. Nemám odsud bohužel žádnou fotku, protože bych nedokázal na delší dobu uklidnit svůj kajak. Teď mě mrzí, že jsem si to s ostatními nedal. Tvářili se spokojeně a projevovali nadšení z právě projeté peřeje. Na mou omluvu uvádím, že jsem měl pochroumané pravé rameno a koukal jsem se co nejvíce šetřit.

Další kapitolou jsou postranní kaňony, které byly cílem našich krátkých výletů a zpestřením během jízdy. Nutno říci, že při sjezdu kaňonu je nejvíce úrazů (asi všechny) na břehu, počínaje ukopnutými palci až po naražený (a následně i operovaný) meniskus ulovený na kluzkých kamenech. Jedna americká výprava před námi musela volat vrtulník, protože jeden z jejich členů začínal rychle slepnout a prodlení by se mohlo stát osudným. Nám se nic podobného nestalo. Postranní kaňony byly čarovné a nejčarovnější byl asi Hawasu creek s dokonale modrou vodou, bílými vápencovým stěnami a hejny parem, prohánějících se těsně pod lodí. Postranní potoky jsou také příčinami všech peřejí v toku Colorada, i když jsou téměř vyschlé. Prostě, uvidíte-li po straně kaňon, víte, že bude peřej z naplaveného materiálu. Jedině Lava Falls je tvořena lávovým proudem nateklým do řeky.

Jeden z kaňonů se jmenuje Separation Canyon. Je to místo už pod Lava Falls. Zde se tři členové chrabré výpravy majora Powela oddělili s tím, že dobrodružství bylo již vážně dost a o další nestojí. To, že už žádné další nehrozí, nevěděli. A tak se stalo, že to byli jediní členové výpravy, kteří to nepřežili, když padli do rukou indiánů. Smutnou událost dokumentuje bronzová deska na skále.

Wigo