Dlouho řeším logistický problém. Protože jedeme opět jen ve dvou a na své nafukovače, bádám, jak se dostaneme z chaty Pieniny zpět k autu. Asi hledám blbě, protože jsem nic nenašel, až jsem telefonicky nasměrován z jedné z půjčoven na web zmíněné chaty, kde objevuju zakuklenou informaci o kyvadlové dopravě. Další telefonát vše vyjasní a ve finále byla doprava okolo Dunajce z naší trilogie po Váhu a Oravě nejjednodušší.

Auto poslední červencovou sobotu roku 2016 parkujeme na plácku u restaurace Pltník za 2 éčka, ve vsi je to dražší. Nafukujeme Báru a pomalu se vydáváme na plavbu. Jedeme mezi desítkami pltí, raftů, kajaků a nafukovaček. Sluníčko svítí, vody je tak akorát, jen je po deštích kalná. Plujeme po hranici, Červený Kláštor a Slovensko vpravo, Stromowce Nižne a Polsko vlevo. Míjíme kartuziánský klášter a přímo proti nám se tyčí bělostná hradba Tři koruny.

Táhlými zatáčkami, příjemným proudem a lehkými peřejkami se noříme do kaňonu Dunajce. Zatáčky jsou prudší a řeka se poněkud zúží.

Po chvíli proplouváme nejužším místem zvaným Jánošíkův skok. Vápencové skály zde dosahují až do vody.

Řeku po pravém břehu provází turistická cesta pro pěší i cyklisty. Však si dole po splutí můžete za 4 bruselské půjčit kolo a nahoru se vrátit podél vody. Kocháme se dalšími a dalšími skalami a modrou oblohou a pomalu připlouváme k dnešnímu cíli, soutoku s Lesnickým potokem. Po řece připlouvají další pltě.

Podél potoka šlapeme asi 1,5 km po úzké asfaltce k chatě Pieniny. Po silničce jezdí jen kola a koně s kočáry. Báru nesu sfouknutou na zádech, pronese se mrcha. Na parkovišti vlezeme do mikrobusu a za bůra na osobu jsme za 20 minut zpátky u auta. Mikrobus jezdí po naplnění, autobus za 4,- každou hodinu. Partu, se kterou trávíme následující týden, vyprávění o Dunajci nadchne, a tak si na čtvrtek rezervujeme raft pro 8. V půjčovně parkujeme zdarma, fasujeme loďák, pádla, vesty a přilby (na osobu asi za 8,-). Podle piktogramů na hajzlíkách jsou připraveni na všechno.

Moc nám to sluší, vypadáme jak vosy. Je dobré se pod lávkou a na Jánošíkově skoku tvářit inteligentně. Jsou tu fotografové a dole Vám už jejich kolegové budou nabízet hotové fotky. Vody je víc, a když cvičně najedeme bez náklonu do vracáku, moc nechybí k převrácení našeho gumibusu. Nejobtížnější místa však nepřesáhnou WW I+. Končíme o půl kilometru níže než posledně, v místě, kde Dunajec vtéká do Polska. Převlékneme se, vracíme materiál a jdeme pěšky k chatě. Bohužel začíná pršet, a tak z cyklovýletu není nic. Obsazujeme mikrobus a vracíme se zpět k autům.

Na cestě zpět se stavujeme v Kežmarku. Jak vylezeme na 1. parkovišti za mostem z auta, vynoří se zpoza rohu opálená postava a tváří se nenápadně. To víš! Popojíždíme k obchodnímu centru. Tady pro změnu po parkovišti popojíždí auto, asi italové. Ne, volné místo nehledá, je jich tu dost a dost. Opakuju si známou poučku: „To, že jste paranoidní, neznamená, že po vás někdo nejde…,“ a u aut raději necháváme hlídku.

Nakonec vše dobře dopadlo, hlídka přežila, auta zůstala na svém místě, klobásy i dřevěné uhlí jsme nakoupili, a tak jsme se mohli večer u grilu dohadovat, kdo je na fotce z Dunajce nejkrásnější.

Jirka Hodic, VK Slavia Hradec Králové