Občas se při potulkách kolem hradu Lichnice zasněně kouknu směrem ke kopcům, za nimiž je ukrytá Sečská přehrada. Představuji si tu báječnou vodní skluzavku, která se tu mohla valit, kdyby Chrudimka spořádaně tekla tak, jako kdysi. Kdysi dávno, pradávno. Dolů ze Železných hor směrem k Doubravě. Ale čo bolo, to bolo, jak praví klasik...

Zatímco střední a dolní část Chrudimky bývá vodácky využívána přeci jen častěji, ať už při akci ronovských skautů v úseku Seč-Mezisvětí, při splutích z Chrudimi a velmi vzácně i ve známém Pekle, zůstávají její horní pasáže vodáckou tabulou rasou. Sám jsem na konci osmdesátých let minulého století plul z Trhové Kamenice - někam… Řeku mám uloženou jako takový snový obraz velmi zarostlé strouhy s nízkými lávkami a kachnami plujícími po hladině. Netvrdím, že tam taková skutečně je, ale takhle se mi vtiskla do paměti. Podobně na tom asi byl i Vojta Jančar, který reagoval na můj dotaz v diskuzi na netu, a též ve vzpomínkách neoplýval přílišným nadšením. Pohled na mapu však naznačuje něco jiného. Pod Dolním Bradlem se Chrudimka na téměř deset kilometrů zanořuje do lesů, aby odtud vyšla až na vzdutí Sečské přehrady. Také fotky na stránkách Kačerů, známého chrudimského spolku, a následná komunikace s jejich předsedou potvrdily, že se tady ukrývá jedna z nejhezčích partií na řece. Kačeři ji familiérně nazývají „naší malou Šumavou“. Zbývalo chytit vodu, která tu nebývá moc často. Při oblevě nebo po dlouhých deštích. Jako v sobotu o druhém lednovém víkendu, kdy se velmi rychle naplnily všechny možné řeky a potoky kolem Železných hor, a nejen tam.

Odbočili jsme na podmáčenou louku se zbytky sněhu kousek od silnice. Nebyli jsme sami, koho sem vylákal první opojný náznak jara ve vzduchu. Nějací mládežníci tu pálili oheň a veselili se při duc-duc muzice. Ochotně nám poradili, kde by bylo vhodné zaparkovat, aby nám auto případně neodplavila voda. Řeka totiž toho dne dosáhla až na první povodňový stupeň (vodočet v Přemilově nakonec ukazoval průtok 27 kubíků). Ale kromě svižného proudu nenaznačovala žádné nástrahy. Hladinu měla víceméně zarovnanou. Větší vlny v užších místech představovaly pouze příjemnou možnost zpestřit si plavbu pohoupáním. Přesto jsem zůstával ostražitý a zvláště v meandrech měl oči a uši na stopkách, abych mohl včas reagovat na případný problém, který by zde pochopitelně mohl představovat spadlý strom. Na celém úseku jsme však potkali jenom dva. Jeden buk se dal v poklidu přejet, další jsme raději přetáhli po břehu.

Chrudimka tu opravdu není řekou příliš divokou, nýbrž řekou takzvaně kochací. Mohou za to především smrky. Mohutné, husté, jasně zelené smrky, které byste čekali spíše někde na horách. Jejich kombinace s rychlým proudem, skalami na březích, zbytky sněhu a ledu, nečekanými závany teplého vzduchu a sluncem čas od času prozařujícím šedivou krajinu snadno vyvolá v duši vodáka poety velmi libé pocity. Není divu, že tu stejně jako na jiných řekách za první republiky trampové hledali svoji rodokapsovou romantiku. Zbyly po nich dřevěné chaty, které se zde vyskytují v přijatelném množství. Ta nejhonosnější z nich, jednopatrová s dřevěnou věžičkou a letopočtem 1939 v průčelí, připomíná spíše malý zámeček. Podstatné je, že do zdejší krajiny celkem zapadají, nikdo neměl nápad přestavět původní boudy Billů a Jacků - zakladatelů na příliš načančaná letní sídla.

Po několika kilometrech zřetelné šumění ohlásilo, že se blížíme k jediného jezu Na Pilce. Dostal jméno podle zachovalého objektu bývalé vodní pily s velikým mlýnským kolem, který stojí na louce opodál. Jez samotný je nízký a šikmý, ale jeho válec nás odradil od pravděpodobně možného splutí při obou březích. Dřevěná lávka pod ním je za normálních okolností umístěna v dostatečné výši nad vodou, dnes jsme se museli shýbat. Dál řeka ještě několik kilometrů meandruje mezi loukami a lesy. Rybářské lodice povadle přivázané u stromů docela daleko od hladiny naznačily, že je Sečská přehrada na zimu preventivně upuštěná. Díky tomu jsme byli obdarováni delší plavbou po původním korytě, které před stavbou vodního díla pokračovalo mohutným obloukem pod hrad Oheb. Na konci třetihor se právě v těchto místech odehrála jedna z mnoha dramatických událostí, která výrazně ovlivnila další ráz zdejší krajiny. Pra-Chrudimka tu totiž původně tekla nikoliv jako nyní na severovýchod, nýbrž severozápadně údolím dnešního Počáteckého a Zlatého potoka, u Mladotic se vlévala do Doubravy (nebo Doubrava do ní, záleží na úhlu pohledu). Potom se však vlivem tektonických poruch obrátila na opačnou stranu ke Chrudimi a nakonec nechala odvést Novohradkou až do Labe. Škoda, mohli jsme tu mít o jeden zajímavý vodácký terén víc.

Když se proud definitivně rozplynul ve vzdutí přehrady, nastaly nám paradoxně nejdramatičtější chvíle. Zvedl se totiž dost silný vítr, proti kterému jsme neměli šanci plout dál. Brzy bylo více než jasné, že na Ústupky, kde na nás čekal odvoz zpět, budeme muset po břehu. Spěšně jsme přistáli a začali se převlékat. Nečekaný vichrný poryv najednou obrátil naši baraku dnem vzhůru a následně hodil na hladinu s jasným úmyslem poslat ji doprostřed přehrady. Což by, milý Hustone, znamenalo docela závažný problém! Potomek se však jako lev vrhl k lodi a zachytil její provaz dříve, než stačila uplavat. O tom, že jsem ho za tento vpravdě záslužný počin mužně objal netřeba pochybovat. Potom už následovala kilometrová portáž s plavidlem a hydrem na hřbetě a návrat zpět k našemu autu, kde se mládežníci stále ještě hezky veselili. Užili jsme si to všichni.

Odkaz o řece a vodních dílech na ní, ze kterého jsem též čerpal: pla.cz.

Václav