Upozornění: Pokud jste přátelé zvířat, tak tohle určitě nečtěte.
Přijal jsem nabídku dělat safety-kajakáře skupině středoškoláků, kteří si pod dozorem dvou profesorek chtěli sjet Sázavu z Týnce do Pikovic. Suše jsem to oznámil manželce a ta už věděla, jak mi to vylepšit: „Klidně, ale bereš si s sebou psa.“
Náš pes Teryk je kříženec hrubosrstého jezevčíka s čímsi, co má poměrně vysoké nohy. Kamarádi mu říkají terénní jezevčík. Když jsem si ho vyzvedával kdysi z útulku, byl jsem dotázán, jak má vypadat. Řekl jsem, že je mi to jedno, ale musí být příjemný na omak. Nezdůraznil jsem, že má mít rád vodu. Takže ji nemá rád. Pouze ji pije.
Reklama
S třídou jsme se měli sejít v Pikovicích na louce. Postavil jsem si stan vedle ostatních a pes se rychle sžil se skupinou. Já už měl svůj kajak v Týnci schovaný u půjčovny Bisportu a do něho jsem si nacpal všechno „kompletní hydro“, které si beru, ať je léto nebo zima.
Druhý den jsme se přesunuli vlakem do Týnce, kde si ostatní fasovali lodě a potřebný materiál. Dostali jsme sebou také příjemnou Bisporťáckou průvodkyni, takže jsme byli na mládež už čtyři. Bylo vedro, ale já si jako obvykle navlíkl všechno hydro na sebe. Psa jsem vezl mezi stehny v kokpitu. Packy měl opřené o límec a trochu mi vadil při pádlování. Zdálo se, že se mu to líbí. Za chvíli mi ale začalo být pěkně vedro a chtěl jsem si udělat chladivého eskymáčka. Psa jsem tedy zašprickoval v lodi a eskymáka jsem tam šoupnul. Mezi nohama jsem cítil jeho panické pohyby, a když jsem se zase odšprickoval, hleděl na mě s výrazem: „Co to bylo?“
V kajaku se psem
Říká se, že psi nemají mimické svalstvo v čumáku a mají tedy konstantní neutrální výraz. Emoce projevují na druhém konci těla ocasem. No nevím. Ten jeho výraz nebylo třeba dešifrovat.
Když jsem se po určité chvíli potřeboval zase zchladit, už jsem ho zašprickovat nedokázal. Vystrkával packy i čumák, aby mi v tom zabránil a povedlo se mu to. Nezbylo, než ho půjčovat do kanoí studentů a studentek. Ti mi ho ale velmi brzo vraceli. Otravoval a chtěl jet se mnou. Pak mě ale velmi překvapil. Na provaleném jezu jsem měl čekat v podjezí a pomáhat případným čochtanům. Teryka jsem vysadil na balvan nad průvalem a zaujal místo dole. Než ale přijela první kanoe, skočil za mnou neohroženě do proudu a místo studentů jsem lovil psa. Kde v sobě vzal tu odvahu, nevím. I kaluže vždycky obchází. Když jsem kdysi zkoušel, jestli umí plavat, plaval takzvanou „vysokou čubu“ stylem paní Radová. Ne, aby se ve vodě uvolnil a měl čumák těsně nad hladinou. Nebylo mu to zkrátka recht.
Když jsme se vrátili domů, padl únavou do pelechu a do druhého dne s ním nic nebylo. Ale stejně mě má rád. Ráno se radostně lísal a vrtěl ocasem, jako by se vůbec nic nestalo. A k tomu eskymáku – možná, že to byl vůbec první eskymák na světě se psem na palubě.
„Psí prvoeskymák.“
Wigo