Tahle story je trochu o letním putování po Sázavě a trochu o té lepší stránce člověčenství, co bývala a možná ještě je s vodou spojena i ve věku outdooru a adrenalinu. A taky o lidské blbosti a štěstí, jež se často ruku v ruce potkávají nejen na řece. A konečně o tom, že i největší křižník může skončit na dně mořském, tedy že na velikosti alespoň v tomto případě nezáleží. Možná proto se mi oživila v tomhle divném jaru, kdy se Jobovy zvěsti z řek stávají téměř každý týden náplní televizního zpravodajství.

Centrum pro děti ulice, kde jsem na konci devadesátých let pracoval, zakoupilo z mého popudu a grantu PHARE raft Ultimate. Takovou tu velikou nafukovací krávu, jiný vhodnější terminus technikus mě teď nenapadá. Ani nevím, jestli se ještě vyrábí (ponz. redakce: ano). Cenově a velikostně ideální plavidlo pro větší skupiny lidí, co jsou poprvé na vodě a byl by problém je ohlídat v otevřených lodích. Takhle byli všichni na jedné palubě pod dohledem zkušeného lodivoda, tedy jako mně. A navíc v lodi, co se přece nedá převrátit, že jo.

Termínu naplánované plavby po Sázavě těsně předcházely povodně, ty první na Moravě, co odnesly Troubky. I Sázava měla vody požehnaně, ale jak jsem si zjistil a následně tlumočil vyplašeným rodičům, nebyl to stav kritický, pouze zvýšený. Zpětně bych to odhadl tak na 130 – 150 čísel. Ve Světlé jsem se tudíž v den D nalodil na naše invazní plavidlo společně s třemi sedmnáctiletými mladíky, jednou slečnou téhož věku a jedním juniorem, kterému bylo tak dvanáct. Na přídi jsme vyrovnali vysokou hromadu z našich báglů a spacáků, jež pak vzbuzovala pobavený zájem okolí. Nějaké lodní pytle jsem na téhle lodi uznal za zcela zbytečné. Za trest jsem pak většinu plavby měl svůj batoh vzhledem k ponoru a natékající vodě poněkud navlhlý, protože byl uložen úplně vespod té hromady. Ale právě díky tomuto umístění zase suchý, když se situace obrátila, jak vyplyne dále. Na vesty jsem měl zhruba stejný názor jako na lodní pytle. Tudíž jsme na sobě neměli ani ty nejobyčejnější, polystyrenové. Asi jsem tenkrát prostě ještě nedospěl k tomu správnému mentálnímu věku, kdy člověk objeví, že bezpečnostní pomůcky mají místo v sexu i jinde.

Stvořidla jsme projeli zcela hladce, v rákosí to trochu žbluňklo, trochu šplouchlo a trochu kuňklo, nebo tak nějak, a byla za námi. Pobaveně jsme z nebeských výšin, kam nás vyneslo naše sebevědomí, shlíželi na vymáchané nešťastníky, co na břehu vylévali svá plavidla. „Já mám pocit, že švagr pěkně kecal, když mi líčil, jaký je tady vzrušo. Možná tak pro něj, ale pro nás …“

V dalších úsecích bylo největším adrenalinem dovést posádku k tomu, aby sladila své pádlování. Protože když zabírali dva její členové, ještě k tomu na stejné straně, a zbytek lidí čučel po břehu, odmítalo se prostě na sázavském oleji naše monstrum pohybovat vpřed. Do Týnce, který jsem naplánoval na poslední den plavby, jsme tudíž zákonitě museli dojet vlakem. První, a dle kilometráže vlastně obtížnější, úsek do Kamenného přívozu jsme propluli s ležérností nám již vlastní. Jen Lesní jez jsme po drobném zadrhnutí úspěšně couvali pozpátku, což opět důkladně posílilo náš pocit „mistrů světa“.

Pokud jste se až doteď při četbě zdvořile nudili, vězte, že nastane dobrodružství. A ta blbost se štěstím. I když toho bylo ještě víc později.

V Kameňáku jsme u břehu minuli nějakou odpočívající partičku na otevřenkách. Na oči a na jistotu jsme vpluli do místní provalené šlajsny a … „Do háje, sedíme na šutru. Měli jsme jet víc na prostředek. Zkuste zahoupat raftem! No nic, tak já vlezu do vody a odstrčím nás.“ Jak řečeno, tak vykonáno. Vlezl jsem do vody a zkoušel pohnout se zaklíněným raftem. Nešlo to. Vydal jsem BLBÝ pokyn: „Pojďte všichni na jednu stranu, odlehčíme loď a já s ním hnu!“ Milé děti důvěřivě uposlechly, já jsem prudce strčil do plavidla a skočil na tu samou stranu, kam se nahrnula posádka. Z dalšího dění mi zůstal v mém vnitřním biografu obraz, takový ten střih, co si člověku někdy uloží v hlavě ve zvlášť podařených životních momentech: setina sekundy, kdy je ten NEPŘEVRÁTITELNÝ raft s  horou bagáže na palubě otočený dnem vzhůru a visí nad vodou. Posádka už v tomhle záběru není neb polyká andělíčky ve vlnách. V dalším okénku už plavu taky a se zvýšeným úsilím se snažím dohledat lidi, zvlášť toho dvanáctiletého kluka. A najednou si dost zřetelně uvědomuji, že nikdo nemá tu pitomou vestu.

No, dopadlo to dobře. Peřej je v Kameňáku sice prudká a toho času byla docela vodnatá se slušnými vlnami, ale ne dlouhá. V klidnějším proudu se děti úspěšně posbíraly na břehu, kluci tam dotlačili i raft. Monika skučela, že ji bolí naražená a omlácená noha. Bágly, naštěstí aspoň přivázané, poněkud nasákly vodou. Kompletně. Uplavala nám dvě pádla a Montymu drahé boty. Respektive jedna, ta druhá výsměšně kynula našemu vymáchanému sebevědomí na šutru uprostřed řeky. Monty ji tam nejdřív chtěl nechat, na co mu je jedna bota, že jo. Ale pak se pro ni přeci jen přebrodil.

Možná, že na tuhle pasáž koukáte jak vejři a říkáte si: „No to jsou umělci, otočit raft na tom jezu v Kameňáku, to bych fakt chtěl vidět.“ Něco takového si asi myslela ta partička, co nás s vykulenýma očima míjela na svých otevřenkách. Koneckonců pokaždé, když tam znovu jedu, dumám i já: „Kurnik, jak jsme se tady vlastně mohli cvaknout?“ Ale vše je čistočistá pravda, že ani křišťál nemůže být čistější. Ni slovo vymyšlené, tak přísahám.

Když se nám zklidnily rozbouřené hormony a poněkud opadl šok, pokračovali jsme pokorně dál. Trochu mokří. Jako slepice. Možná s podobným výrazem. Najednou někdo povídá: „Támhle máme pádla. Tý vole, je tam i Montyho bota!“ Slunce zase začalo svítit do našich duší, když jsme si ty věci sbírali na břehu. Partička, co nám je tam nechala, se už mezitím i s loděmi koupala ve šlajsně v Žampachu. Než ten jez opravili a tak pitomě upravili, bývala tam krásná propusť s vlnami, co zalévaly otevřené lodě, zvláště když jel člověk ve dvou a s bagáží. My jsme se hezky pohoupali, trochu nás to ocákalo, ale jinak pohoda. Jen jsme při nájezdu byli velmi ostražití a pozorní. Nestydím se říci, že i vyplašení. Předchozí koupačka sehrála své.

„Támhle je něco modrého u břehu, možná to uplavalo těm vodákům, zaberte!“ V roští se máchala slušivá větrovka. Dopluli jsme ke kolegům, kteří už vylili svá plavidla a znovu do nich nasedli. „Tohle jsme našli u břehu, asi vám to uplavalo.“ Hodili jsme jim bundu a měli dobrý pocit, že se revanžujeme za zachráněná pádla a botu. Za chvíli nás dohnali a větrovku hodili zpátky. „Hele, to není naše. A jsou v ní nějaký prachy.“ Hrábnuli jsme do kapsy, vytáhli peněženku a v ní dvanáct stovek. „Jupí, máme peníze!“ zajásaly unisono dětičky. Já jsem byl trochu v rozpacích. Upřímně, kdybychom tu bundu našli zcela sami, nějak moc bych to neřešil. Doklady v ní nebyly žádné, Raft.cz jsem v té době neznal stejně jako internet (divné časy, co?). Šábli bychom se a byli spokojení z té trochy štěstí, co ho člověk nemá každý den. A nebo nevidí. Ale takhle, když nám ty peníze vlastně byly vráceny a vlastně ani vráceny být nemusely, jsem měl takový hloupý pocit, že bychom měli prokázat větší iniciativu. Přes protesty celé posádky jsem tedy vahou svého kapitánského hlasu rozhodl, že se poptáme v Pikovicích, jestli bundu náhodou nějaký nešťastník nepostrádá. Poklidný zbytek plavby tudíž proběhl v určitém napjatém očekávání dětí. V Pikovicích nám jel brzy vlak, oběhli jsme tedy s dotazem pár lidí, nikdo nic nesháněl. Nicméně abych tu hru dohrál až do konce, nechal jsem papír s informací a kontaktem na nás pod mostem. Posádka už rezignovaně souhlasila s mým návrhem, že počkáme čtrnáct dní a pak teprve se o peníze rozdělíme. A že někdo dostane místo svého podílu větrovku.

Ve vlaku nám jako poslední pozdrav řeky vychlejstla na hlavu voda z nacucaných báglů, když jsme je strkali do prostoru pro zavazadla. Jediný batoh zůstal díky vzduchové kapse ušetřen. Ten můj, který byl celou dobu na správném místě, aniž jsem to tušil.

Zazvonil zvonec, milé děti, a pohádky je konec. Od těch dob na vodu tahám již trochu omšelou modrou větrovku s pravým vodáckým příběhem. A svěřené mladíky jsem letos v dubnu na pravidelné jarní plavbě z Týnce do Pikovic s čistým svědomím navléknul do neoprenů, vest a přileb. Však se jim to taky líbilo, připadali si jako praví rafťáci. Jo, ještě něco mi zůstalo. Zvyk pročesávat pohledem břehy a následně nutit spolujezdce vracet se k potrhaným pytlům, uplavaným trenýrkám a dalším naplaveninám. Co kdyby náhodou ….

Václav Lebduška