V Martin Brodu se z ústí hlubokého a pro pěší nepřístupného kaňonu do Uny vlévá dravá, rychlá a studená skoro 14 m široká řeka Unac (2. pád Unca). V Drvaru 25 km proti proudu, je to jen slabý pramínek sotva na smočení kotníků. O Unacu se píše především to, že uprostřed je zával WW VI až X. Taky stojí za zmínku jedna maličkost: na mapách Seznamu se řeka na dobrých 12 km ztratí, objeví se až 7 km před Martin Brodem. Zato na Googlu ji mají po celou dobu. Odvážíme se na chatrných starých Pálavách do neznámé soutěsek, ze které není úniku?

Táboříme pod Drvarem těsně před vstupem do kaňonu. Unac je teplá říčka na minimu sjízdnosti skákající přes kameny kamsi na severozápad. Usínáme pod hvězdami jen co odešli poslední rybáři. Ráno vyjíždíme autem proti proudu zpět k silnému vývěru přítoku Unca, aby to dnešní plutí nebylo moc krátké. Nebylo. Nafukujeme všechny tři Pálavy u hotelu, kde necháváme stát i auto. První úsek skutečně stál za to: úzká říčka se vine vrbovím. Za chvíli je tu soutok a křoví houstne víc, nevidíme nic. Občas musíme skočit do vody mezi přibývající odpadky a protahovat lodě pod či přes ostré větve blokující nám cestu. Bylo vedro a spousta komárů.

Za hodinku meandry končí a Unac nás poklidně unáší kolem našeho opuštěného tábořiště do stínu mezi zdvihající se pahorky. Vody je málo, takže na nic nečekáme a vjíždíme do každé peřejky beze strachu. Je ale třeba pečlivě vybírat cestu, poněvadž existuje většinou jen jedna správná cesta vpřed. Nezvolíš-li správnou mezeru mezi kameny, musíš vyskočit a přenést loď. Baraky by tudy neprojely. Dofukujeme Pálavy na maximum, abychom měli co nejmenší ponor, a užíváme si obtížnost WW I-II. (někdo by řekl spíš technická III :). Za větší vody to tu bude dost náročné, obzvláště proto, že tu a tam řeka končí například v jeskyni, kde se voda točí ve velké dutině, atp.

Zrovna když přichází obědový čas, kaňon se rozšířil, řeka se rozplizla na 20metrovou šířku a zároveň kompletně zarostla vrbičkami. Vyskakujeme z lodi a pokoušíme se najít v tom pralese cestu vpřed. Na oběd zastavujeme na pláži u malého potůčku skákajícího bílým štěrkem do Unca zleva. Slunko neúprosně peče. Koukáme se v mobilu na mapu – jsme asi ve čtvrtině plánované trasy. Honem nasedáme a jdeme se dál proplétat vrbovím.

Vrbičky pomalu mizí a řeka meandruje, popadané stromy se dají někdy objet, jindy přenést. Z tohoto místa by se nejspíš dalo vylézt vpravo nahoru na silnici (asi 400 výškových metrů), ale my jedeme dál. Kaňon je čím dál hlubší, stěny kolem strmější, slunce téměř nevidíme. Tůně jsou delší a hlubší než dřív. Připadá mi, jako bych v jejich dnech viděla ústí jeskyní. A po každé tůni o trochu míň vody. Nejprve to vypadalo, že se jen tok rozlévá do šířky, ale po pár zatáčkách už bylo jasné, že voda mizí pod zem. Občas ze dna vychází proudy bublinek, ale nedokážeme se shodnout, jaká je toho příčina. Zaráží nás, že je už odpoledne, ale ještě jsme nepotkali slibované X místo. Při každé zatáčce to vypadá, že řeka dál nepoteče, že to bude poslední tůň a dál jen sucho.

Je to tu! Obrovský kus skály přehradil řeku a nás čeká přenášení. Vypadá to bezpečně, ale přesto cítím mravenčení v zádech, když přeplouváme malé sifonové jezírko v dolní části závalu. Kdyby mi tam upadly klíče od auta, už bychom je nikdy nenašli.

Pod závalem je v hluboké tůni natažena síť na ryby. Vzduch se ochlazuje, zatímco voda je stále teplá. Teď začíná vodní turistika. Plout se dá jen v tůních, kterých je čím dál méně, někdy nepropluje ani loď bez posádky, takže ji musíme silou přetahovat přes kameny. Už to nemůže být daleko! Ale bylo. Je pět hodin a rozhodujeme se rozdělit – jedna rychlá loď zkusí co nejrychleji "doplout" do Martin Brodu a dostopovat pro auto. Kupředu! Ať tu nemusíme nocovat! Jeden jde po břehu, druhý klopýtá přes kameny a táhne loď za sebou. Hlavně aby noha nezůstala uvízlá mezi kameny, s vyvrknnutým kotníkem by se šlo těžko.

Zčista jasna je vody hafo. Nasedáme, ale ještě než se stihneme pořádně radovat, už nás první boční vlna otáčí a my se koupeme v ultraledové vodě vyvěrajících z podzemních prostor. Naštěstí nám bagáž neuplavala, háček si sedá na záď místo unaveného zadáka a neskutečně rychle se řítíme kaňonem dolů. Jakmile projedeme 300° zatáčkou, víme, že jsme téměř u cíle – Martin Brodu. Hukot před námi nás nutí zaparkovat vpravo u břehu. Vyskakujeme a vylézáme po štěrkovém svahu mrknout se, co to je. Je to esíčkovitá peřej WW IV. Koukáme na zpěněnou vodu a balvany s vracáky. Nejlepší je, že celé toto obveselení končí nesjízdným přes metr vysokým jezem. Komu se nechce spadnout z jezu, může zajet do pstružích sádek, do kterých teče 90 % vody.

V záři zapadajícího slunce balíme loď a scházíme do vesnice. Za dvě hodiny sem přijíždíme i s autem a vyzvedáváme si kamarády. Všichni živi, zdrávi a řádně unaveni odjíždíme spát.

Sana

Po náročné (ale nezapomenutelné) řece Unac přejíždíme k idylické Saně. Večer nacházíme tábořiště u vesnice Zgon pár kilometrů pod městem Ključ. Místo je to vskutku kouzelné. Travnatý plácek na druhém břehu řeky, ohniště, písečná pláž, čirá voda, klidná tůň na plavání, skály na skákání, nikde nikdo.

Hned ráno nasedáme na lodě a svižně ujíždíme po mírně zvlněné vodě mezi zalesněnými kopci dolů. Sana je i v téhle pozdní době hezky tekoucí WW I (občas -II) klikatící se mezi kopečky. Není třeba zběsile pádlovat, hezky to ubíhá. Kolem vede cesta, ale žádná auta po ní nejezdí.

Prázdninovou pohodu "kazí" jen trojkový úsek uprostřed. Ten pravděpodobně vznikl sesuvem horniny z pravého břehu a zasypal jak cestu, tak i část řeky. Proto ta absence aut. Trojková peřej je docela dlouhá, odhaduju to na 100 m, tak ji raději prohlížíme. Mapujeme terén a první loď vyráží do proudu, který tu dost zrychlil. Začínají vlevo, ale pak je třeba se přesunout doprava a vyhnout se třem kamenům. Zadákovi i háčkovi se napínají svaly, ale buď tam byl tak silný proud, nebo zadák špatně viděl – prostě loď najela na kámen přesně uprostřed řeky. Přes zadní palubu se valí šedá voda a plní celou loď. Když si i háček všiml, že je někde problém, podařilo se jim z kamene sklouznout a s vypjetím všech sil dojet druhou polovinu peřejí bez převratu. Dodnes nechápu, jak se jim podařilo s takovým ponorem vyhnout zbylým balvanům a přistát.

Dál se řeka zklidňuje, údolí se začíná rozšiřovat a místo peřejí jsou tu jen kamenné prahy táhnoucí se šikmo přes celou řeku. Přibývá dřevěných laviček, odpočívadel, piv chladících se u břehu, bohužel je tu i víc odpadků. Krajině to ale neubývá na kráse. Dojíždíme po ZWC k mostu pod vesnici Vrhpolje těsně nad soutokem se Sanicou. Autem lze dojet po polní cestě přímo pod most, je tu i dost prostoru na balení lodí na trávě.

Tohle byla prostě krásná bezproblémová řeka pro začínající vodáky.

Nšo-či

P.S. Nedoporučujeme jet autem kolem řeky Sanica, přestože je v mapě značena jako "vyhlídková trasa"! Od vesnice Sanica až po soutok se Sanou je to polní cesta s dírama, do kterých se vejde klidně celé kolo, zatímco šírka cesty na celé auto není. Za to z cesty není vidět nic než křoví. Ale řeka Sanica je pěkná – na jaře bychom si ji někdy rádi sjeli :).