Už delší dobu sním o západních bosenských kráskách, mezi kterými kraluje pohraniční řeka Una. Kolují o ní zkazky hemžící se minami, pohraničnících a poplatky. Kajaky i rafty se po řece plaví na jaře a pěkně to s nimi houpe, o letních vodáckých dobrodružstvích jsou informace sporé.

Kolem osmé ráno (2. 7. 2016) transitem přijíždíme do Martin Brodu. Řeku už jsme viděli dole v Bihači, ale tam je to stará líná panímáma. Ráda bych splula až tam, ale nemyslím si, že by se nám to podařilo. Nikde nikdo, vrátný v budce není, jen chlupatý pes nám chce sníst zbytky koláčů, když si prohlížíme travertinovou jeskyňku. Podle staré mapky rozhýbáváme nohy chůzí do prudkého kopce po pěšinkách k vodopádu. Lehce ztrouchnivělá lávka nás zavede na skalní ostrůvek, který stojí pod nejvyšším skokem. Do tváří nám Una háže ledový vzduch s vodní tříští a přemýšlíme, proč jsme si vzali na šest lidí pouze jeden neopren ;). Hlavní vodopád má odhadem asi 6 metrů, ale okolí je neupravované, všude je neprostupné křoví. Na levém břehu řeky je nádraží, kde jsme se doptali, že vlaky zde nejezdí.

Na Unu by se dalo nasednout i přímo zde u lanového mostu a sjet si poslední kousek kaskády. My ale s našimi nováčky a minimem neoprenů sjíždíme autem těsně pod vesnici k přítoku Unac na velké kempovací místo. Zatímco připravujeme lodě a bagáž, musíme správcům NP Una zaplatit 12KM/os/den. Vyrážíme až o půl jedné, s Pálavami plně naloženi věcmi na jídlo i nocleh. Protože kdo ví, kam dojedeme?

Řeka nás vítá mírnými peřejemi a levotočivou zatáčkou, kde se hned jedna posádka koupe v ledové vodě. Una se přidává k Unacu půlmetrovým skokem a my svlékáme oblečení, neboť teplota vody i vzduchu závratně stoupá.

Projíždíme pod dvojmostem (na starém, nejspíš shozeném za války, byl vystavěn nový), pak přes další peřejky (WW I-II) do klidných vod osmikilometrového rovného úseku Uny (ZWC). Zanedlouho se na klidné hladině objeví odlesk mešity z Kulen Vakufu a řeka se dělí na dvě ramena. Míříme do levého, kde nás čeká pár peřejí či spíš polojezů. Nabrali jsme trochu adrenalinu i vody, a tak parkujeme ve vracáku pod vesnicí, kde se obě ramena opět spojují, popíjíme víno a vyléváme vodu. Pravé rameno je za tohoto stavu vody nesjízdné.

Ještě chvíli to hezky teče. U mostu pod Kulenem je krátký úsek lemovaný kolmými bílými vápencovými stěnami. Zastavujeme se na levém břehu u odpočinkového místa s houpací sítí a dospáváme, co jsme přes noc v autě zmeškali.

Od této chvíle se z řeky stává ZW A. Plahočíme se po olejnatém oleji kroutícímu se skrz placaté louky. Hic. Roztekl se i opalovací krém. Když se začalo šeřit, vrátili jsme se kus proti proudu, kde jsme na levém břehu našli parádní tábořiště s kamny ze staré pračky a boudou s gauči. Hrajeme na kytaru, zpíváme, hodujeme. Doufáme, že si ráno vzpomeneme, kam ta řeka vlastně teče.

Ráno nám vítr zavál lodě kus proti proudu. Ještěže jsme je večer přivázali. Taky přišly krávy a veselý pohraniční bača s manželkou, která hledala vola. Bača zůstal a ukázal nám jizvy z války. Pak už tužíme ramenní svaly pravidelnými záběry na klidné hladině rybníka s názvem Una. Jakmile se řeka zakousla mezi vyšší kopce, slyšíme silné dunění a zvyšujeme pozornost. Místo 20 metrového vodopádu na nás vykoukl jen metr vysoký splaz, který po prohlédnutí splouváme bez bagáže a s bobky v gatích, protože v řece je najednou dost vody. Jede to krásně, jen je třeba se trefit do správné části teď už dost široké Uny. Po pravé straně to jde sjet i s plně naloženou Pálavou. Po cestě podél vody se řítí zaprášená dodávka NP Una. Správce parku nám kontroluje lístky a pokračuje dál.

Kopce se kolem nás zdvihají a opět snižují. Brzdí nás silný protivítr. Na oběd připlouváme k podezřelému osídlení. Konečně Štrbački buk! Parkujeme u dřevěného mola na pravém břehu, keře nám zatím zakrývají výhled na travertinovou přírodní přehradu, ze které padá voda jen pár metrů od nás. S napjatým očekáváním pěšky obcházíme pahorek. Dřevěné chodníčky a stezičky nás (bezplatně) vedou kolem monumentální scenérie, kterou jsem přes všechna očekávání nečekala. Sice je pod mrakem, ale vodopád je nádherný. S pusou otevřenou skáčeme po dřevěných prknech podél celé kaskády.

Srdce vodáka se divoce rozbuší a volá nasednout a jet aspoň kousek! Ale víme, že na splutí by bylo třeba mít lepší lodě, být zkušenějšími vodáky a odstranit ochránce NP, který nás dál nepustí, "protože tam umřeme". Za to nás (zdarma) odváží i s loděmi zpět k našemu autu. Znaveni pádlováním a ukolébání kymácením vozu postupně usínáme. Ale já jsem už v myšlekách u další řeky Unac, protože tohle byla jen taková rozcvička!

Nšo-či