Celý týden jsem s obavami sledoval hnusné počasí a řešil vnitřní dilema, jestli si mám na sjezd Botiče půjčit neopren nebo být solidární s háčkem, který si to vzhledem k finanční mizině (bezprizorní učeň) určitě nebude moct dovolit. Nakonec zvítězil můj smysl pro sociální spravedlnost a rozhodnul jsem se koupat v pražských vodách stejně jako vloni, to jest v maskáčích a větrovce. Kupodivu se po loňském máchání uvedené části oděvu nerozložily, což svědčí o tom, že hlášky o nečistotě Botiče jsou přehnané. Leč abych neodbočoval.

Nedělní ráno příjemně překvapilo sluncem, které snad nevylezlo už měsíc. Když pak na startu při výkladu trati sympatický chlapík ve slušivém kloboučku říkal, že počasí bylo objednané, asi měl pravdu. Povinná desinfekce dutiny ústní rozprašovačem od pořadatelů tentokrát nebyla prvním a posledním zahřátím. Sluníčko vydrželo po celou plavbu. Při již zmíněném výkladu trati jsme na nafouklém modelu zeměkoule mohli shlédnout zobrazený tok celého Rio Botičo. Na něm pak byly ukazovány různé záludnosti trati. Poučení o překážkách stejně vždycky končilo větou: "No, vždyť uvidíte sami." Bohužel (bohudík, či spíše pořadatelům dík) však byla zdůrazněna informace, že je neprůjezdný poslední tunel do Vltavy vzhledem k velkému stavu vody v ní. Škoda, na tohle jsem se hodně těšil a svému hákovi o tom bájil. Nějací nadšenci podlehli kouzlu davové exhibice a nacpali se se svými kajaky a singlovkami do pověstné roury po hrází. Jeden to ustál, druhý eskymoval a třetí z lodi vypadnul. Začal pak rotovat ve vracáku a ovace davu byly značné. Mimochodem je zajímavé, že když někdo táhne singlovku po šikmé hrázi nahoru a evidentně mu podkluzují boty a nemůže se hnout, trvá vždycky hodně dlouho, než někoho napadne, že to není skvělá zábava a podá mu ruku.

První nadšenci už vyrazili, a tak s Davidem startujeme na našem otevřeném Tajfunu taky. U mě to je opět podmíněno vzpomínkami z minula na potíže, které jsme měli ve skrumážích lodí. Vůbec se mi ten loňský silný zážitek promítal do celé plavby a důkladně ovlivnil její průběh. Poprvé pod úvodní lávkou. Pamatoval jsem si, že jsme tam vloni vyskočili na břeh a nějací nešťastníci po nás se cvakli. Což mělo určitě za následek to, že jsme se najednou octli s lodí bokem na stromu před lávkou. "No to snad né, takhle brzy ....." Kupodivu se nám to podařilo ustát, takže jsme pak lávku v pohodě podpluli a jen David si něco brumlal, zatím pro sebe. A já jsem si taky pro sebe říkal něco o blbnutí a stárnutí. Úvodní a další meandry byly celkem v pohodě průjezdné, jen jsme občas bouchli s lodí do břehu či stromu při zběsilém manévrování. Ale ten pocit nervozity z dalších překážek, na kterých jsme měli vloni co dělat, ve mně zůstával. Plavba plynula ve velkém poklidu. Jez Marcela byl letos otevřený a průjezdný, skákal ho i nadšenec na deblovce. Zastávky zde jsme využili k fotkám s romantickou scenérií hostivařského Interšpáru za zády. Kolem vody se už začaly objevovat první paneláky a roury, na březích přibylo značné množství igelitů visících na stromech a různého "hodnotného" zboží, které sem naplavily povodně. Prostě vše mělo ten správný industriální ráz. Včetně (ale jen trochu) smrdící vody.

Tunely jsme projeli bez baterek ("Vždyť to jde v pohodě, proč jsme je vloni vůbec tahali ven?" - můj vnitřní hlas). V duchu jsem pořád očekával, kdy přijde stupeň, jehož skok jsem opět měl ve vzpomínkách. Pamatoval jsem si, že se před ním velmi špatně zastavovalo. Když jsem ho konečně zahlídnul, začal jsem okamžitě pořvávat: "Kontra, Davide, kontra, stavíme!!!!", a točit loď. Zastavili jsme. Zádí o vyčnívající strom a následně dnem Tajfunu nahoru. "A máme to za sebou!", blesklo mi hlavou a kupodivu to přineslo pocit uklidnění. David moc klidně nevypadal, zvlášť když jsme si oba prohlédli onen stupeň a zjistili, že je naprosto bez problémů sjetelný i ve dvou. Kurnik šopa, už ani ty jezy nejsou, co bývaly. Nebo ho snížila povodeň? S následujícím stupněm jsem neměl spojenou žádnou vzpomínku, takže jsme do něj zcela klidně najeli. Vlítli jsme do válce, nabrali vodu a k pobavení okounějících občanů se opět koupali. "Né, už nechci!!", řval David v onom kouzelném okamžiku, kdy se loď začne naklánět a následuje nevyhnutelné. Já již jsem zcela uklidněn. Na další stupeň s hrozivým válcem pouštím Davida v singlu, zvládnul to v pohodě. Když jsme vylévali vodu, objevila se na jezíků skupina kajakářů a kajakářek. V pohodě spluli, leč jednu z děv zřejmě uchopil vratný proud a táhnul zpět. Chvilku trvalo, než se s pomocí ostatních dostala ven. Během celé akce velmi silně křičela. Zpočátku jsme si zdálky mysleli, že z legrace, ale když plula kolem, bylo jasné, že jsme se mýlili. Spíše to vypadalo na nervový kolaps.

Konečně přišla Grébovka park a poslední největší (přes metr) stupeň. Vloni pro mě bylo jeho sjetí v singlu značným zážitkem. David chce jet, a tak ať jede. Mládí vpřed, ech, nemusím už všechno. Opět to zvládnul bravurně, vodník s házečkou na břehu neměl práci. Za chvíli je konec, vytahujeme lodě na trávu parku. Váhám, váhám ( "Vloni ten skok byl moc príma"- můj vnitřní hlas.). Nakonec jsem Tajfuna odvlekl nad ten skok a skočil. Trochu to bouchlo a to bylo vše. " Safra, jakto že vloni ....? " " Protože poprvé je to vždycky nejlepší", odpověděl jsem svému vnitřnímu hlasu. A nebo si na TO člověk aspoň nejvíc pamatuje. P.s. : Už jste někdy měli smradlavou loď? Já ano, momentálně v loděnici, po protažení řadou psích výkalů v Grébovce.

P.s. : Big diky pořadatelům za perfektní zajištění nejen bezpečnostní, ale i obžerstvovací a umělecké na začátku.

Václav