Javorku jsem poprvé blíže poznal v roce 2019, kdy jsem splul sólově horní úsek Lázně Bělohrad - Ostroměř. Následující část toku měla být – dle svědectví předchozích výprav – méně atraktivní. „I když se to tady nedá srovnávat s hořejším úsekem, nemohu plavbu ani dál označit jako vyloženě nudnou. To se změní teprve u Starých Smrkovic, kde už to opravdu moc neteče“, popisoval dolní úsek Vojta Brádle v článku z roku 2007.

My se na jím zmiňovaný dolní úsek ze Starých Smrkovic vydali s kolegou Plameňákem 6. února 2024 kolem poledne. Předcházejícího dne říčka kulminovala při průtoku 2,6 m³/s a rychle klesala. Vodočet se však nachází mnohem výše – v Lázních Bělohrad na ř. km 28,6. Byla tedy solidní šance, že druhý den nějaká voda ještě v dolním úseku poteče. Když jsme dojeli k silničnímu mostu ve Starých Smrkovicích (ř. km 9,1), tak jsme opravdu uviděli masy hnědé vody, jak se sunou plným korytem.

Ihned od nástupu do lodi Javorka pěkně tekla. Klikatila se mezi předjarními poli a loukami a ukrajovala bahnité břehy, na nichž se sem tam objevilo loňské suché rákosí. Za nedlouho jsme dojeli k prvnímu jezu (ř. km 7,9 – zde odbočuje Mlýnská Javorka) a po prohlédnutí jsme jej přenesli zleva.

Říčka pokračovala svižně dál, když se po levé straně objevil nečekaný přítok. Z polní laguny prorážel skrze nízký břeh proud čiré dešťové vody a mísil se s hnědou bahnitou vodou Javorky.

Hned poté následoval velmi nízký mostek na ř. km 7,5. Podpluli jsme jej s odřenýma ušima, a jak jsme zvedli hlavy, tak to před námi zahučelo. Objevil se jez, se kterým jsme vůbec nepočítali! Bylo vidět, že průjezdu nic nebrání, a tak jsme jej rovnou sklouzli. Ale kdyby nebyl volný průjezd, tak bychom zastavovali dost složitě. Pokud tu tedy někdy poplujete, raději vystupte ještě před zmíněným mostkem a dojděte se na jez podívat (požádal jsem redakci o doplnění tohoto místa do kilometráže, takže už by tam mělo být).

Na následujícím úseku (ř. km 7,5 - 4,1) jsme si užili něco, co by se dalo označit jako „přírodní slalom“. Proud nabíral rychlost a díky zvýšené hladině často tekl skrz nejrůznější větvoví a křoví. Vrbičkovitost se kontinuálně držela na stupni VR2+. Museli jsme být ve střehu, na koukání po krajině nebyl čas. Rychlá voda nás hnala vpřed a překážky přicházely zleva, zprava, shora i zdola, ať už šlo o rozvětvené křoviny či solitérní vyndaváky. Neustále nám něco bubnovalo o helmy a jedna rázná větev mi dokonce vyťala pádného facáka do čelisti. Focení jsem v nejdivočejších místech pochopitelně nestíhal.

Při tom všem zůstávala Javorka vcelku průjezdná a byť to tak občas nevypadalo, vždy jsme se někudy protáhli a uháněli dál. Jen jedno jediné místo bylo zatarasené tak, že bylo nutné přetáhnout loď přes pole (cca ř. km 4-5).

Ve Smidarech za silničním mostem (ř. km 4,1) se Javorka více rozlila. Tekla přitom dál až na soutok, kde vypadala dokonce trochu větší než Cidlina. Celý devítikilometrový úsek nám trval asi 1 hod 45 minut. Cestou se párkrát objevily i menší peřejky a v jednu chvíli jsem dokonce zaslechl Plameňáka spontánně prohlašovat: „Ty vole, to je normální jedničková voda!“ Spluli jsme prostě trochu jinou dolní Javorku než Vojta Brádle v roce 2007. A není na tom nic divného, vždyť řeky se mění.

Dojezd po rozvodněné Cidlině

Po zdolání Javorky jsme ještě spluli 6 ř. km po Cidlině do Nového Bydžova. Ani tato část nebyla nezajímavá. Hned za soutokem ležel přes řeku padlý strom, který jsme raději obnesli. Cidlina byla těsně pod hranicí 1. povodňového stupně (12,5 m³/s dle vodočtu Nový Bydžov) a rozprostírala se po celé bermě, na šířku měla snad 25 m, a sunula se rychle kupředu. Za tohoto stavu byly všechny tři jezy, jež jsme po cestě potkali, zalité vodou a zbyly z nich jen hravé, houpavé stupně.

Lasička