den 7. (pátek) – Glogow - Milsko

Voda do rána výrazně stoupla. Lovím snídani, kterou jsem si večer schoval pod kameny do mělčiny u břehu. Teď je zde vody po kolena. S odjezdem dnes nespěchám, koupu se a peru věci a na vodu vyrážím až po deváté hodině.

Po desáté projíždím Glogowem, který ale při pohledu z řeky k návštěvě neláká, proto ani nestavím a pokračuji dál. Vedro je dnes úmorné, několikrát se během dne koupu oblečený, aby mne pak ještě nějakou dobu chladilo schnoucí triko. Zastavuji až po třetí hodině v maríně Nowa Sól, kde nabírám vodu.

Řeka má v tomto úseku už slušnou šířku přes 150 m, ale břehy jsou stále opuštěné a hustě zarostlé se spoustou suchých stromů plných volavek, kormoránů a mořských orlů.

Vedro vydrží až do večera, den končím po sedmé hodině za přívozem u vesnice Milsko.

den 8. (sobota) – Milsko - Będów

Ráno je obloha zatažená, předpověď hlásí déšť a vítr po celý den. Vyrážím po osmé hodině, zatím v bezvětří. Na obloze se ale tvoří podezřele vypadající oblačnost, která nehlásí nic dobrého.

Kolem 10 hodiny přijíždím k Cigacicím, kde se po soutoku s Obrzycou Odra stáčí na západ a hned za zákrutou se dostávám do silného protivětru, proti kterému se posouvám jen s vypětím všech sil. Po chvíli se přidá i hustý déšť a dokonce i rybáři vyklízejí pole, takže kousek za Cigacicemi zajíždím do závětří v rákosí při pravém břehu, kde přečkávám přicházející průtrž.

S končící průtrží naštěstí slábne i vítr, takže po necelé hodině už za mírného větru vyrážím dál. Daleko se ale nedostávám kvůli blížící se bouřce. Chvíli ještě pokračuji, ale kousek před přívozem v Pomorsku raději uvazuji prkno a bouřku přečkávám na břehu. Bouřka přechází jen velice pomalu, ale kvůli náletům komárů nečekám až odejde úplně a za hustého deště a vzdalujícího se hřmění vyrážím dál.

Déšť nepřestává a k odcházející bouřce se po nějaké chvíli přidává další. Je mi zima a docházejí síly, takže se po třetí hodině a po necelých 50 km rozhoduji ukončit den v zákrutě mezi rybáři u vesničky Będów.

den 9. (neděle) – Będów - Kunice

Ráno mě budí zima a přijíždějící rybáři. Vstávám za šera a po 7 hodině už vyrážím do slabého deště. Na obloze visí těžké mraky, ale alespoň nefouká. Zamračené nebe dlouho nevydrží, a když kolem 9. hodiny projíždím Krosno Odrzańskie, je už jasno. Bohužel s odcházející oblačností přichází vítr, ale díky stále silnému proudu se mi daří stále držet rozumnou rychlost. I tak chvílemi pádluji v sedě, abych zmenšil odpor větru, který tvrdohlavě fouká zepředu bez ohledu na to, kam se právě řeka stáčí.

Za Krosnem Odrzańskiem projíždím kolem soutoku Odry s Bobrem. Řekou, která pramení pod Krkonošemi kousek od českých hranic a je poměrně známá i mezi českými vodáky. Odra stále teče opuštěnou krajinou s nízkými břehy, které jsou opět plné rybářů.

Kolem oběda konečně připlouvám k dalšímu soutoku, tentokrát s Lužickou Nisou. Podstatnou část úseku od soutoku až po německý Hohensaaten jsem měl možnost si prohlédnou před necelým měsícem z cyklostezky, která vede po německé straně Odry, takže vím, co mě v příštích kilometrech čeká.

Až téměř ke Štětínu tvoří Odra hranici mezi Německem a Polskem. Oproti Polákům nejsou Němci tak nadšenými rybáři, a tak se držím u západního břehu, který je na rozdíl od toho východního téměř pustý. Podmáčené široké břehy porostlé osamocenými stromy chvílemi vypadají jako safari, jenom místo žiraf a slonů zde pobíhají ovce a na stromech sedí volavky a kormoráni.

Po soutoku Odra zase o trochu více zmohutní, ale také nabere na rychlosti. Po chvíli projíždím kolem mostu u Eisenhüttenstadtu vyhozeného v únoru 1945 do povětří Wehrmachtem na útěku před Rudou armádou.

Za městem ještě fotím impozantní ruiny nikdy nedokončené uhelné elektrárny postavené na konci 2. světové války.

Moc se zde ale nezdržuji. Dnes se chci dostat co nejblíže k Frankfurtu nad Odrou, abych zítra do oběda stihl dojet do kempu v Kostrzyně, kde mám naplánované půldenní volno. Bohužel s postupujícím dnem se začne obloha znovu zatahovat a po čtvrté hodině mě z řeky vyžene rychle se blížící bouřka. Žádná možnost úkrytu v těchto místech není, takže mi nezbývá, než se před bouřkou schovat do stanu, kde nakonec už zůstávám přes noc.

den 10. (pondělí) – Kunice – Kostrzyn nad Odrou

Dnes je v plánu odpočinkový den. Čeká mě necelých 50 km do kempu v Kostrzyně nad Odrou, kde se chci po deseti dnech vykoupat v teplé vodě, dobít baterie a hlavně si dát večeři v rybí restauraci u kempu. Vyrážím po osmé hodině, vítr zatím moc nezlobí a řeka si stále udržuje slušnou rychlost, takže po dvou hodinách už projíždím pod dálničním mostem u Frankfurtu nad Odrou.

Německý Frankfurt sousedí s polskými Słubicemi, které byly až do konce 2. světové války jeho součástí, dnes ale obě města spojuje už jen jeden most. Za Frankfurtem se znovu dává do větru a k mé veliké radosti tentokrát do zad. Projíždím kolem města Lebus, které je jedinou civilizací v úseku mezi Franfurktem a Kostrzynem.

Vítr se skutečně překonává, a tak se bez větší námahy před třetí hodinou dostávám k pevnosti v Kostříně. Ta byla na konci 2. světové válku úplně zničena Rudou armádou a společně s ní i staré město. Z celé pevnosti byly později opraveny pouze dva bastiony (v bastionu Filip je muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu) a obvodové hradby u řeky, kde je i přístaviště.

V přístavišti parkuji prkno a jdu si prohlédnout alespoň trosky starého města, kterému místní přezdívají Pompeje.

Kousek za pevností konečně přijíždím do kempu Fischereihof Schneider, který je na německé straně Odry, stavím stan a hlavně se jdu navečeřet do místní rybářské restaurace.

Do spacáku zalézám ještě za světla, ráno chci vyrazit brzo a dostat se co nejblíže Štětína, ke kterému zbývá ještě přes 100 km. Předpověď na příští dny není moc dobrá, chystají se další bouřky a hlavně má zesilovat vítr. Chci si proto nechat rezervu na případné přejetí jezera Dąbie a Štětínského zálivu.

den 11. (úterý) – Kostrzyn nad Odrou – Zatoń Dolna

V noci a nad ránem se přes Kostrzyn přežene několik bouřek. Moc toho nenaspím, ale díky tomu na vodu vyrážím ještě před sedmou hodinou. Hned za kempem se do Odry vlévá Warta, která je jejím největším přítokem. Řeka se tady o poznání rozšíří, koryto má teď kolem 200 m a konečně se cítím jako na velké řece. Po chvíli se na hladině se objevují velké chomáče vodních rostlin, které se do řeky pravděpodobně dostaly ze slepého ramene u vesnice Kienitz. V plavbě ale nijak nepřekáží a po chvíli zase mizí.

Projíždím kolem bývalého železničního nádraží v Groß Neuendor, kde jsou ze starých vagónů a nakládací věže udělány prázdninové apartmány a kavárna. Na svačinu ale ještě není čas, tak jen fotím a pokračuji dál.

Proud se po soutoku s Wartou znatelně zpomalí. Po chvíli projíždím kolem Zollbrücke na německé straně a pod dalším oderským mostem, který nepřežil 2. světovou válku. Teď na mostě probíhají stavební práce a most bude sloužit jako cyklostezka a pozorovatelna sov, které na jeho pilířích hnízdí. Odra v tomto úseku až ke Štětínu protéká národním parkem a okolí řeky je až na výjimky úplně pusté, ze břehů dokonce zmizeli i rybáři.

U Hohensaaten je možné přes soustavu zdymadel proplout do Staré Odry, která se od hlavního ramene oddělila za Kostrzynem a znovu se s ním spojí až za Štětínem. Já ale pokračuji v hlavním ramenu a s obavami sleduji předpověď počasí, která na noc hlásí bouřky a silný vítr na následující dny.

Na další bouřlivou noc ve stanu se moc necítím, ale s pomocí polsky mluvícího kamaráda se mi daří zajistit nocleh v kavárně Wiejski Kocur v Dolní Zatoni, kam dorážím po sedmé hodině.

Kavárnu si zde z části staré stodoly vybudovala paní Gosia, která ji provozuje se svým francouzským přítelem Louisem, a přestože ubytování normálně nenabízejí, ochotně mne nechávají přespat na podlaze v kavárně. Je příjemné mít zase střechu nad hlavou. Bohužel tahle už má něco za sebou a tak, když se v noci přižene bouřka, běhám po kavárně s ešusem a chytám vodu, která se valí dovnitř dírami ve staré krytině.

den 12. (středa) – Zatoń Dolna - Štětín

Ráno kontrolujeme škody, které noční déšť napáchal, ale vypadá to, že jedinou obětí je rozmočený quiche připravený pro dnešní hosty. Po deváté hodině se loučím s Gosiou a Louisem a vyrážím na poslední etapu před Štětínem, kam mi zbývá ještě něco kolem 40 km. Vítr hned po startu fouká pěkně do zad a podle předpovědi by měl přes den hodně zesilovat.

Předpověď se skutečně vyplňuje, a když si u přístavu Widuchowa fotím ledoborce Stanisława a Andrzeje, tak mne silný poryv větru sráží na palubu. K větru se přidává hustý déšť, a tak nasazuji pláštěnku, která sice už před deštěm moc nechrání, ale jako plachta funguje skvěle a nechám se unášet po vlnách ke Štětínu.

Za Widuchowou se Odra ještě jednou rozdělí. Tentokrát na Východní Odru, které po několika kilometrech protéká centrem Štětína a na Západní Odru, která se centru vyhýbá a ústí do jezera Dąbie. Řeka je téměř pustá, potkávám jen jednu nákladní loď, která převáží písek z obrovského písníku, kolem kterého jsem projížděl včera. Později se objeví člun říčního inspektora, který se ale jen zeptá kam jedu a nechává mě být.

Jediným větším městem před Štětínem je Gryfino, kam se dostávám před druhou hodinou. Ani za Gryfinem vítr nepolevuje. Rákosí na březích v poryvech skoro leží, užívám si už několikahodinový downwind, ale také mi začínají docházet síly. Po třetí hodině je už na dohled vysoký komín zkrachovalé chemičky ve štětínské části Podjuchy.

Do Podjuch se dostávám po čtvrté hodině. Parkuji pod železnicím mostem na 734 polském říčním km a naposledy kontroluji předpověď. K Baltu, nebo lépe řečeno ke Štětínskému zálivu, který je už za Balt oficiálně považován, mi zbývá přes 30 km. Na cestě mi ještě leží jezero Dąbie s opuštěnými a zarostlými břehy a s malou možností přistání pro případ, že bych musel příští dny strávit ve stanu.

Předpověď hlásí silný vítr, který se má v noci stáčet k severozápadu. To by znamenalo minimálně dva dny počkat ve stanu, než se počasí umoudří, aby bylo možné pokračovat dále na sever. Když navíc zjišťuji, že mi za necelou hodinu odjíždí vlak, který mne se dvěma přestupy doveze ještě před půlnocí do Kłodzka nedaleko českých hranic, není rozhodnutí složité.

A tak po zhruba 750 km a dvanácti dnech vyfukuji a balím padlleboard, zbylé zásoby věnuji rybáři, který v zátočině u břehu vytahuje jednu čudlu za druhou a klušu na nádraží v Podjuchách, kde na poslední chvíli dobíhám vlak domů.

Honza Landa