Jó, jarní povětří dokáže jednomu zamotat hlavu. To si pak prastarý song o dunění kopyt jarního kurýra začnou notovat i notoričtí tuc-tuc technaři. To i dekadentní povaleči opouštějí své kavárenské židle, aby s výkřikem „Pytlík fazolí a do hor!“ prchli do lůna panenské divočiny (tenhle obraz jsem si nevymyslel, nýbrž převzal od Jáchyma Topola z Lidovek). Všechno je ještě stonásobně horší, pokud patříte k sektě, co nekonečně dlouhou zimu přečkává pouze s vidinou přeměny hnusného bílého svinstva v kapalinu, která na krátkou chvíli zaplní vyprahlá koryta potoků, říček a řek. Potom snadno uděláte takovou ptákovinu jako já.

„Miláčku, jak jsem byl v neděli na Stvořidlech, viděl jsem tam takovou malou říčku, co má vodu jenom teď. Tak mě napadlo, že bych si na ni ve čtvrtek odpoledne zajel. Já vím, že to máš na mateřské těžké, tak jenom na to odpoledne, bla, bla, bla, ...“, začal jsem opatrně naťukávat drahou polovici. (Nesmějte se, vy svobodní orlové s dosud nepřistřiženými křídly, kterým stačí k naplnění své vášně vzít si jenom banální dovolenou, loď a pádlo. My, co jsme upadli do medvědí pasti zvané „svazek manželský“, víme své: Taky na vás dojde!“)

S lety vypěstovanou nedůvěrou se na mě manželka podívala: „To fakt stihneš?“

„Jasně. Vždyť je to jenom sedmdesát kiláků. Ve dvanáct vyjedu, po jedný jsem tam, před čtvrtou mi jede vlak zpátky k autu. A ve tři čtvrtě na pět, kdy jdeš na francouzštinu, budu doma jako na koni!“

Přesně deset minut před odjezdem mi došlo, že to fakt nestihnu, pokud nechytím vlak o hodinu dříve. Ale co. Do hor!

Sázavka, jak už název napovídá, je něco jako malá pokrevní sestra mocné Sázavy, do níž se také ve Světlé vlévá. Po většinu roku jde spíše o potok dobře viditelný ze silnice (č. 347) mezi Josefodolem a Světlou. Za jarního tání nebo po vydatných deštích se dokáže hezky naplnit. Splutí je v průvodci dokumentováno od Štěpánova. Ale jak jsem měl možnost vidět, dalo by se o něm uvažovat už od Habrů. Dostatečná voda odtud bude téct, pokud vodočet v Josefodole (najdete na netu) ukazuje alespoň 75 cm a něco kolem tří kubíků. Níže po proudu mi stačilo asi o patnáct čísel méně. Bezvadné je, že podél Sázavky jezdí vlak (Světlá – Leština u Světlé), který vás na tomhle úseku za pár minut dopraví zpátky k autu. S nafukovačkou v něm není problém. Tuším, že kratší pevná loď by se tam též vešla.

Vzhledem k tomu, že jsem v určité menší časové tísni (ha, ha) musel pečlivě volit trasu, rychle jsem Sázavku okoukl na dostupných místech. Pod Habry už byla voda opadlá a navíc tam nejezdí vlak. U Štěpánova to zase vypadalo na hodně meandrů mezi poli. Obec Sázavka (ř. km 8,4) má svoji vlakovou zastávku doslova pár kroků od břehu říčky. Navíc právě odtud má podle průvodce začínat kamenité koryto s lehkými peřejemi (WW 1) slibující více zábavy. Rozhodnuto.

O půl druhé jsem hodil Baraku na vodu. Těch pět kilometrů do Josefodolu bych mohl za hodinu zvládnout. Potom jsem na chvíli čas a všechny starosti hodil za hlavu a jal se plnými doušky lokat všechny ty vůně, kvůli kterým jsem se sem hnal. Psát o krásně hřejivém slunci rozpouštějícím poslední zbytky sněhu, rezaté trávě, probouzejících se lesích, káněti na obloze pátrajícím po kořisti je asi hodno spíše pera básníkova. Ale přesně takové pocitové obrazy si později budu vybavovat ve spojení se Sázavkou.

Říčka se zpočátku hodně kroutí mezi loukami a poli. Rádius pověstných ploučnických meandrů je proti tomu něco jako obří slalom. Na Sázavce musíte reagovat poněkud bystřeji. Vzhledem k nepříliš širokému korytu (plus-mínus 5-6 metrů) se občas pádlem odpíchnete od stromu, na který vás uvrhne nepříliš rychlý proud. Prostě klasická „krýkařina“. Klidně přiznám, že si tady na kajaku asi více užijete, alespoň zpočátku. Ale v singlu na nafukovače si zase pěkně procvičíte záběry přes ruku, což nikdy nezaškodí.

Počet padlých stromů nepřekračoval běžně snesitelný průměr, to jest kolem šesti. Na kajacích se prý borci prodrali skrze ně, já jsem bez problémů zastavoval a přetahoval. Narovnání toku a očekávané lehké peřejky přicházejí asi v polovině trasy, když začíná lesnatý úsek. Nečekejte žádný extrém, spíše lehké pohoupání, které si však po předchozích manévrech patřičně vychutnáte. Polorozbořený jez se dá sešoupnout s lehkým úpěním materiálu. Vaši plavbu nekompromisně zastaví cedule hlásající, že dál Sázavka protéká továrnou v Josefodole, kudy není průjezd možný. Nezbývá, než se vydat vpravo na portáž do prudkého a celkem dlouhého kopce. Nahoře jsem s třiceti kilogramy sbalené lodě a mokrého hydra na hřbetě zcela vážně přemýšlel, jestli jsem vlastně někomu řekl, kam jedu. Kdyby to se mnou náhodou šlehlo, přeci jen už nejsem nejmladší.

Z mrákotných stavů mě probralo houkání odjíždějícího vlaku. Toho vlaku, kterým bych se za deset minut dostal k autu a následně i včas domů. Při rezignovaném čekání na další spoj jsem se alespoň vydýchal. Psát o následující adrenalinové jízdě plné dopravních přestupků, telefonátech s manželkou atd. atd. by byla zcela jiná kapitola. Proto raději předávám slovo Vojtovi, který slíbil popsat úsek od nástupního místa před továrnou v Josefodole. Fotky jsou též z jeho splouvání o pár dní dříve. Jo, tu francouzštinu manželka nakonec stihla pouze s lehkým, ale opravdu lehkým skluzem.

Pokud se člověk nezhroutí při přenášení fabriky v Josefodole a zbude mu dostatek sil na dokončení plavby, brzy na tuhle vskutku „vtipnou“ část akce zapomene. Kousek pod továrnou se lze přehoupnout přes nízký jízek, který je vidět i ze silnice. Sice jsou pod ním šutry, ale chtěl bych vidět člověka, který se po předchozí makačce znovu bude tahat s lodí. Halt se odepíše trochu plastu…

Za jízkem se pak voda rychle rozeběhne a s výjimkou ještě jednoho sjízdného jezu ji už nic nezastaví. Drobné peřejky a svižný proud vodáka brzy donesou až do Sázavy.

Protože se již částečně pluje civilizací, není krajina kolem tak přitažlivá, ale naopak potěší absence dalších popadaných stromů. Z mého pohledu lze Sázavku jen doporučit jako fakt příjemnou hravou říčku, která určitě stojí za splutí.

Václav Lebduška a Vojta Brádle