4.den – POPRAD

Dnes vyrážíme na horní Poprad. Jedeme na Mengusovce prohlédnout peřejnatý úsek v regulovaném korytě na louce. Odbočujeme na polní cestu za obcí a trochu bloudíme. Dvakrát nám cestu přehrazuje nějaký přítok Popradu. Potřetí volíme cestu blíže obci, kde jedeme úspěšně přes dva brody. Přijíždíme na cestu vedoucí podél řeky. Oproti loňsku je tady více vody. Odhaduji to podle množství, které přepadá přes kamenné stupně asi o 15 cm. Mengusovce 68 cm. První kamenný stupeň na louce, ze kterého loni nebezpečně čněly kameny, je pod vodou a uprostřed trčí ostrá větev. Může to možná být jen samostatná větev, ale také jen kousek z kmene stromu. Někteří z nás polemizují o sjetí tohoto stupně. Chtějí udělat průzkum, co to tam je za dřevo, popřípadě ho uvolnit. Dobrovolník Laďa se převléká do neoprénu, vesty, helmy. Připínáme ho na házečku. Tři ho jistíme ze břehu a on se pokouší dostat se k větvi uprostřed řeky. Pokus je podle očekávání velmi naivní. Dostává se maximálně 1,5m od břehu, kde mu silný proud nedovolí pokračovat dál. Vrací se zpět. Asi to nepojedou. Alespoň na břehu označujeme nebezpečné místo tak, abychom stačili bezpečně zastavit a lodě přenést.

Zastavujeme u mostu nad Mengusovcami odkud vyplouváme. Čeká nás kličkování lesem a vybírání hlavního ramene Popradu mezi několika vedlejšími. Přehazujeme lodě přes dva vývraty, které jsou přes celou řeku. Občas přenášíme přes divoký pobřežní porost. Ryba a já volíme špatné rameno, proto nás čeká ještě o vývrat navíc. Doslova si klestíme cestu hustě zarostlým vedlejším ramenem. Tomis s Bohušem jeli správně vlevo hlavním ramenem. Řeka je mnohem dříve vyplivla z nepřehledného lesa do regulovaného koryta. Já s Liborem vjíždíme do peřejí jako poslední. V nejzajímavějším úseku horního Popradu stačí loď držet zhruba uprostřed a nechat se zalévat pěnou z balvanitých stupínků. Připlouváme k prvnímu nebezpečnému stupni. Přenášíme stupeň a znovu se naloďujeme. Následují největší peřeje tohoto úseku s větším stupněm.

5.den – žádná řeka

Den blbec začíná tím, že již od půl čtvrté vytrvale prší a rapidně se ochladilo. V počasí s přechodem fronty zase nekecali. Dnes přejíždíme na Liptov, na Belou. Mažeme si to po dálnici. Jedeme se ještě podívat na řeku do Pribiliny, ale den blbec pokračuje. Moje auto nedobíjí. Místo rekognoskace řeky (za tak hnusného počasí bychom to stejně nejeli) trávíme den sháněním autoservisu. Posílají nás od servisu k servisu, od čerta k ďáblu. Vyjde to až na čtvrtý pokus v Liptovskom Hrádku. Tady mně auto do zítřka hospitalizují. Druhá posádka mezitím sehnala ubytování v penzionu Pod skalou. Večer jdeme zapařit a nakrmit jukebox do místního PUBu.

6.den – BELÁ

Tak se nám konečně vyčasilo a nás čeká perla slovenských řek, Belá. Nalodíme se u mostu na Liptovskou Kokavu stejně jako loni. Voda ze včerejšího deště je už pryč. Na výšku hladiny neměl větší vliv. Stav v Podbanském 75 cm, Liptovský Hrádok 120 cm.

Peřeje v průzračné řece jsou opět úžasné. Belá se rozděluje do několika ramen, tudíž se musí pozorně číst. Občas se to někomu nepovede a k obveselení ostatních zvolí špatné rameno. Uvízne a přetahuje do proudu. Asi po 2 km dáváme pauzu před technickým úsekem. Kuřáci kouří, nekuřáci zevlují. Projíždíme úsekem vlevo. Je to úzké, silný proud. Kličkovaná mezi vývraty a naplaveninami si vyžaduje na Orinocu razantní záběry. Další stěžejní úsek následuje pod Vavrišovem. Koryto svírá vysoký břeh napravo a skála vlevo. To avizuje největší peřej námi jetého úseku. Projíždíme vlevo těsně vedle skály. První větší vlna mého háčka trochu překvapí. Padá z lavičky, ale před druhou o něco menší se stačí ještě srovnat. Po průjezdu přistáváme na mělčině uprostřed. Jdeme si prohlédnout rozbořený jez. Loni jsme ho jeli přes desku vlevo. Tentokrát v něm trčí nějaký kmen. Rozhodujeme se jet vpravo přes rozbořenou část. Jen Ryba jede přes desku. Kmeni se sice vyhnul, ale příště tudy nepojede. Na hraně bylo málo vody a dost dřel. Za jezem už vidíme dálniční most, který avizuje blížící se Liptovský Hrádok. Ještě jeden silniční podplouváme ve městě. Na mostě pro pěší už vidíme Davida. Ještě proplouváme jedním rozbořeným jezem a za mostem vlevo, přistáváme. Je tady perfektní palouček. Vyfukujeme lodě, mění se posádky. Za volant jde Tomis s Laděm. Jedeme za Pribilinu do stejného místa.

První na vodu dávám loď Já s Liborem, potom Ryba s Bohušem a nakonec David s Karlem. Brzy získáváme menší náskok, jakoby jsme tušili, že jej budeme za chvíli potřebovat. Po 2 km vjíždíme do technického úseku. Ze začátku to zvládáme bravurně, ale v poslední pravotočivé háček asi spí. Křičím: „Zaber, potřebuji nás vytáhnout.“ Zabírá nejdříve díky vlně do vzduchu. Další záběr je sice pořádný, ale přichází pozdě. Letíme bokem na strom. Náraz naklání loď a v momentě se otáčíme. Naštěstí je to už na konci tohoto úseku a my se řádně zmáchaní i s lodí škrábeme na mělčinu uprostřed řeky. Oba jsme kromě drobných oděrek v pohodě. Za chvíli nic netušíce proplouvají kolem ostatní posádky. Nemít od nich odstup, skončilo by to solidní řetězovkou. Zbytek plavby již probíhá bez dalších extempore.

7.den – BELÁ II

Využíváme posledního dne a jdeme ještě na Belou. Počasí se již zhoršilo a ve vzduchu visí déšť. Dnes jde na řeku pouze David s Karlem a Ryba s Laďem. Při chystání se dokonce rozprší. Nakonec se na tu hodinu potřebnou k sjetí osmikilometrového úseku udělá docela pěkně. My ostatní máme za úkol hlavně fotit. Nějakým nedopatřením nevyšly fotky Davida s Karlem ze včerejška, tak se to musí napravit. Vypouštíme kamarády a jedeme dolů. Chceme udělat atraktivní fotky, ale k Belé je dost špatný přístup. Zkoušíme to úspěšně ve Vavrišovu. Podle lesního porostu odhadujeme, kde je asi říční údolí. Přijíždíme k nějakému táboru a dál do lesa jdeme pěšky. Scházíme do údolí k řece a cestou vyplašíme čápa černého. Přelézáme po kamenech jedno z vedlejších ramen, přes které se dostáváme k řece. Je to v místě mezi skálou s obrovskou peřejí a rozbořeným jezem. Asi za deset minut už děláme kamarádům obstojné fotky. Další děláme z mostu v Liptovskom Hrádku.

Jelikož se opět kazí počasí. Začíná pršet. Na nic už nečekáme, balíme lodě, neoprény a uháníme domů k Brnu.

EPILOG

Tak jsme si letos „vyzobali“ opravdové kousíčky slovenských řek a vůbec pojali celou vodu dost dovolenkově. Přesto zavládla všeobecná spokojenost i z těchto většinou už námi prověřených úseků. Krásné slovenské řeky máme tímto na delší čas asi vybrané, proto se již těšíme na vodu zase někde jinde.

Laďa