Konečně jsem si splnil svůj sen, že sjedu říčku Smutnou. Letní počasí, teplo, po bouřkách, vodočet na webu ukazoval 106 cm při limitu 85 – ideál.

Nakonec jsme jeli jen já s manželkou na Vydře. Děti jsme lákali, ať si taky vezmou loď, ale marně. A nakonec jsme byli moc rádi, že naše volání nevyslyšely. Vzali jsme dvě auta, jedno nechali v cíli v kempu Orion na Lužnici a druhým dojeli do Ratajů. Vodočet ukazoval 96 a bylo vidět, že voda klesá.

Nasedli jsme do lodi na posledních 7.7 km a rybář se nám smál, že hned po sto metrech budeme poprvé přenášet. A opravdu – po sto metrech přes řeku zlomená vrba. To bylo ještě ve vsi, takže jsme snadno přenesli přes anglický pažit přilehlé zahrady.

Patnáct minut jsme si užívali krásné meandry, kolem divočina, prostě romantika. Pak přišla další překážka - strom s naplaveným bordelem a břehy zarostlé kopřivami. Tak poprvé do vody a přehodit loď přes strom.

Kolikrát jsem musel do vody jsem přestal počítat u čísla deset. Výjimečně se podařilo nějaký strom podjet, když jsme oba lehli na dno lodi, několikrát jsme se skrz roští probojovali tak, že jsem nechal háčka v lodi a nějak to prorval.

A blahořečil jsem, že s námi nejeli naši teenageři, kteří by si tento druh romantiky rozhodně neužívali. A taky jsem byl moc rád za to, kolik je vody. Představoval jsem si, jak by to vypadalo, kdyby bylo vody více a větší proud. Při stávajícím stavu to byla legrace, dojet k překážce, zastavit ať již špičkou lodi nebo bokem, skočit do vody, přehodit, protáhnout, přenést a jet dál. Ale kdyby bylo vody víc… to by byl masakr a možná i o život. Vzpomínal jsem na jiný článek o Smutné, kde někdo psal o sjezdu v kajaku na jaře – kdyby se onen potkal s řekou jak vypadá teď, tak by asi zaplakal.

Z rozhovoru s jedním rybáře jsme se dozvěděli, že nejsme na řece sami. Strašně se divil, že jsme již třetí loď ten den. A tato informace se brzy potvrdila, když  o několik stromů dál jsme dojeli nafukovačku se smíšenou posádkou. Když jsme se blížili k Bechyni, tak bylo znatelné, jak opět ubylo vody. Do té doby byly největším nepřítelem stromy, teď to byly kameny. Loď trpěla, ale v úzkém korytu prostě nebylo na výběr. Nicméně, jak nebyl velký proud, tak škody na lodi nakonec minimální a trocha epoxidu to druhý den vyřešila.

Celé splutí na soutok trvalo přesně 4 hodiny, plus 30 minut po Lužnici do kempu k autu. Pak odměna v podobě tlačenky a párku v kempu a návrat do Rataj pro druhé auto. Tam se potvrdilo naše pozorování, jak rychle klesala voda. Vodočet ukazoval pouze 80 cm.

Bylo to krásně strávené letní odpoledne a hlavou mi hlodá myšlenka, že se sem ještě o prázdninách vrátím. Až bude ještě méně vody, tak si udělám procházku s motorovkou v ruce. Jenomže se znám - sen o splutí Smutné mi v hlavě hlodal kolik let, než jsem jej naplnil, takže uvidíme, které prázdniny to budou.

Petr Stolle