V dnešní době jsme tak nějak zvyklí na to, že informace kolem nás různě rychle zastarávají. Týká se to i popisů řek a potoků. Někdy ale změna přeci jenom trochu překvapí. Mě takhle překvapil spodní Ležák ze Zaječic. Při splutí v říjnu minulého roku ukazoval místní vodočet rovné dva kubíky (36 cm), což představovalo prakticky ideální stav. Letošní únor a vodočet má naprosto stejné hodnoty, jenže vody v korytě je tak polovina… Z ideálu je rázem víceméně limit, kdy to bez opakujícího se dření nejde. Naštěstí Andílek má díky počasí, které zimu ignoruje, dobrou náladu a občasný nedostatek vody ji nerozhodí. Přeci jenom se mnou zažila na vodě horší věci…

Na Ležák nasedáme u mostu silnice na Smrček (ř. km 10,2). Kousek proti proudu se nachází nižší vakový jez s kamením vydlážděnými břehy nad i pod ním. Plavba odsud se přirozeně nese nejprve v civilizovaném duchu mezi místní zástavbou. Na jejím samotném konci čeká jedno (při větší vodě) poněkud ošemetnější místečko v podobě celkem vysokého kolmého stupně. Ta určitá zrádnost spočívá v tom, že proud před ním začne trochu zrychlovat, takže nepozornému vodáku může zastavení poněkud zkomplikovat. To, že ho má člověk přímo před sebou, se snadno pozná podle následného mostu. Kdo si je jistý boofem, může ho za přiměřeného stavu skočit vlevo od středu. Tady byl můj dopad v říjnu měkký. Skákat na pravé straně není úplně dobrý nápad kvůli kamení. Přenést se dá po pravém břehu.

Za tímto zpestřením se už Ležák vydá mimo civilizaci. Z počátku poteče ještě poměrně svižně a hladinu budou zdobit drobné vlnky minipeřejek. Jestli něco určitě potěší, tak to je minimální výskyt popadaných stromů. Tohle platí pro celý úsek až k ústí do Novohradky. V říjnu jsem musel kvůli podobným překážkám na více než deseti kilometrech z lodi jen dvakrát. Do února navíc stihly oba stromy z řečiště zmizet. Pravda, zatím spadly na pár místech nové, ale ty jsme nyní zvládli dokonce úplně bez vystupování. Obecně se tu člověk příliš nepotýká ani s větvemi břehových porostů a plavba je tak až nečekaně pohodová.

Vzdutá klidná hladina upozorní na blížící se jez nad obcí Řestoky. Je to vysoká a nebezpečná parabola, ale za našeho stavu je málo vody. Určitě bych ho ale nepodceňoval, protože se zde bude tvořit dost nehezký vývar. Každopádně jeho přenášení je snadné.

Další jez čeká kus pod zmíněnou obcí. Tentokráte jde o klasické stavidlo. Během mé říjnové jízdy bylo dostatečně zvednuté, takže se pod něj vodák s lodí vešel. Spádová deska je dole zpevněna larseny a před splutím bych si zkontroloval, jestli tu teče eventuálně dost vody. Přeci jenom by bylo zbytečné riskovat rozpárání plavidla. Pod jezem se tehdy tvořily krásné hravé vlny a vzniklo skvělé místo na trénink přejezdů apod. V únoru bylo spuštěné, takže jsme jej přenášeli.

Do cesty se později postaví ještě jeden jez, který je po prohlídce aktuální situace rovněž možné splout. Za ním následuje podle mne krajinově nejhezčí pasáž. Tady Ležák proudí jen zvolna z meandru do meandru pod klenbou mohutných osik a dalších listnáčů. Přes vyšší břehy také není vesměs vidět okolní kulturní krajina. Tato část končí dosažením Hrochova Týnce, kde přírodní zátiší logicky zase vystřídá civilizace. Tím jsme se už dostali téměř ke konci, neboť ústí je hned pod městem. Jestli je cílem splutí pouze samotný Ležák, tak skončit lze bezprostředně za soutokem na pravém břehu Novohradky. K sousední silnici je to pár desítek metrů.

Celý úsek se díky malému množství překážek dá splout poměrně rychle. Při obou plavbách to netrvalo více než dvě a půl hodiny. Situace se může samozřejmě výrazně změnit v případě napadání nových stromů do koryta a jeho častějšího zneprůjezdnění. U startovního mostu i v cíli pod soutokem je místo na ponechané auto. Po poslední zkušenosti se zaječickým vodočtem mám k jeho spolehlivosti jistou nedůvěru, ale nyní to vypadá tak, že ty dva kubíky jsou praktický limit. Na splutí bez dření to chce určitě něco navrch.

Vojta Brádle