Psal se červenec roku 2006 a naše 14 členná skupina převážně školou povinných vodáků se srotila na břehu Lužnice kousek pod kempem Majdalena. Rozhodovalo se tu o vážné věci. Hod desetikorunou měl určit, kam naše keňi zamíří: po Nové řece a Nežárce nebo do starého koryta Lužnice, které údajně bylo tento rok poprvé po dlouhé době oficiálně přístupné vodákům. Los rozhodl k nelibosti většiny přítomných slečen – pro Starou řeku. Ten název ve mně ještě dnes, po pěti letech, vyvolává nepříjemné pocity. Ale nebudu předbíhat.

Postupně se začaly objevovat padlé stromy

Přenesli jsme tedy lodě do levého ramena a jali se svačit. Trochu se zatáhlo, ale na špatná znamení nevěříme, takže jsme se pustili vpřed. Zprvu nám cesta krásně utíkala, byli jsme odpočatí, zpívali jsme si, občasné padlé stromy jsme přenášeli velmi statečně a všeobecně panovala příjemná nálada. Bohužel s přibývajícími kilometry a s vědomím, že z místa není úniku, veselí odpadalo. Přibylo taky mnoho stromů a křovin, které se často musely úplně přenášet, což s lodí plně naloženou na týdenní plavbu není žádná legrace. Navíc břehy byly nedotčené nohou vodáka. Chvílemi jsem měla pocit, že víc kilometrů trávíme taháním lodi po břehu než samotnou plavbou.

Komáři útočí!

A byli tam komáři! Kdo to peklo někdy nezažil, nepochopí. Byli nejspíš tak šťastní, že k nim konečně zabloudila nějaká kořist, že na ně nezabíralo absolutně nic. Po několika tisících štípanců se z nás stali zakuklenci v pláštěnkách, páchnoucí hektolitry repelentu, kouřících jednu cigaretu za druhou, plácajících se tu po noze, tu po pleši; a křičících taková slova, z kterých by se nevzpamatoval ani slovník vulgárních výrazů :) Korunu všemu nasadil kamarád Váňa, když se při výstupu na hlinitý břeh ohnal po roji pisklounů, co ho provázeli, praštil se do hlavy o kmen stromu a sjel do vody až po prsa.

A je tu rybník Rožmberk

S myšlenkami na krutou smrt kamaráda Buldy, který vymyslel (a snad i zfalšoval ;)) hlasování, jsme jakýmsi zázrakem odpádlovali těch 12,5km a měli toho dost. To už jsme ale z lesa vypluli do luk, všude kolem rákosí a nálada se malinko pozvedla. Za chvíli už bude oheň, sucho, čaj a snad i nějaká večeře! Jaké nás ale čekalo překvapení, když se před námi otevřela širá voda, kam až oko dohlédne. Bulda se zcela zjevně zapomněl zmínit, že nás na konci čeká chuťovka v podobě rybníku Rožmberk. Asi věděl, proč to tajit.

Jela jsem s kamarádkou zrovna jako loď zametačka (rozuměj „ta poslední kánoe“) a jedno vám řeknu: skutečně je Rožmberk rybník, na kterém můžete pozorovat zakřivení Země, protože první lodě nám už zmizely za obzorem. Pravda, byly také vlny. Parádní vlny. Vítr foukal slušně a ke všemu ještě proti nám. Rybník má tak do půlky maximálně 30-40cm vody, což tak akorát stačí, aby člověk při každém záběru pádlem pohladil bahýnko a hodil si ho na záda. Tehdy jsme s Bárou hodně nadávaly, což nám nevědomky přidávalo sílu. Rybník jsme s vypětím posledních sil přepádlovaly za necelou hodinku. Ještě štěstí, že s přenesením hráze na nás kluci počkali. Já už jsem měla co dělat sama se sebou.

Večer nebyla na nic nálada

Naštěstí už do kempu nebylo daleko. Ale jestli čekáte happy end, takový ten, kdy jsme se všichni večer v teple plápolajícího ohně historce zasmáli, bohužel vás zklamu. Večer neměl nikdo sílu na nic jiného než škrabání a chlazení poštípaného a zbědovaného těla. Navíc nás čekaly tři dny nepřetržitého deště a nechtěná noční plavba. Ale o tom třeba někdy příště…

Dnes je to pohoda, padlé stromy skoro nejsou

Tenhle článek určitě nemá za cíl odradit od splutí známého úseku Lužnice, protože za ty roky se mnohé změnilo. Stará Lužnice je již řádně prořezaná a padlých stromů je tam minimum. Plavba je tedy daleko plynulejší a pohodovější, než co jsme zažili my, ale ta vzpomínka zůstala.

Lékorka