Naše seznámení se středním Váhem jsme začali jednoho loňského srpnového víkendu za hodně příznivého vodního stavu. V pátek večer jsme autem dojeli na železniční zastávku Strečno a ještě ten večer posledním vlakem popojeli do Liptovské Teplé pod vodní nádrž Bešeňová. Špatný nápad. Nikde není vhodné místo k přespání, takhle nouzově v mokrém hrbatém příkopě jsem snad ještě nikdy nenocovala. Určitě by bylo lepší zůstat ve Strečně a přesun vlakem si nechat až na ráno.

Konečně jsme se dočkali slunka, nafoukli Pálavu a vyrážíme po rychlé široké řece. Je po deštích a přehrady upouštějí.

Cesta příjemně ubíhá až k Ružomberoku, nad ním nad celulózkou je nebezpečný jez, na který nás upozornili ještě ve vlaku. Přenášíme.

Následuje průjezd Ružomberkem. U nádraží si uvědomuji, že tolik vody jako dnes jsem tu ještě nikdy neviděla – a to jsem tu byla na horách docela často. Žel nikde u vody nevidíme občerstvení, až v Ľubochni ve stáncích po levé straně. Měli jsme si to nechat ještě o kousek dál, po pravé straně ve Stankovanech v je hospoda s teráskou hned u vody. Před Kraľovany se do Váhu vlévá Orava větší než Váh a rozhodně kalnější. A brzy poté pěkný úsek Váhu skončil. Pádlujeme přes Krpeľanskou přehradu. Víc bahna než vody, protivítr, pěkná makačka. Za hrází se Váh dělí na kanál a staré koryto. Kanál je vpravo a staré koryto vlevo. Tak vylézáme na levé straně po úzkém chodníčku do strmé stráně a prodíráme se po pěšince kolem plotu. Jarek se pro jistotu ještě ptá hrázného, zda se tudy dá jet, a ten nám k našemu údivu tvrdí, že máme jet kanálem.
„Jak to, vždyť je to zakázané?“
„Ako zakázané, veď ja to jazdím,“ odpovídá hrázný a my tedy neseme loď a barely přes celou hráz napravo a tam spouštíme do kanálu. Vody je tam dost, ale moc neteče. Nezbývá než zase pádlovat a pádlovat. Na kanále jsou dvě elektrárny, první v Sučanech.

Tam je potřeba vylézt na pravou stranu, nájezd pro lodě je hodně daleko, tak nejlépe, pokud voda netáhne, přijet až k plotu, vytáhnout loď po příkrém betonovém svahu bez schodů na hráz a dolů pod elektrárnu přenést už pohodlně po asfaltce. Pod hrází na levé straně je kemp.

Ráno přenášíme do starého Váhu. Ani tam voda moc neteče, zadržují ji tři hrázky z volně sypaných kamenů. Za Vrútkami začíná voda zase téct a meandrovat a čeká nás nejhezčí úsek z celé plavby: úzké sevřené údolí, kterým si Váh proráží cestu skrz Malou Fatru, a peřej Margita. Starý Váh a kanál se opět spojují a místy je to docela hukot. Poslední dva meandry před Strečnem jezdí pltě. Docela se divím, že si na to jen s bidly a nezkušenými pasažéry troufnou. Objevuje se nejdřív Starý hrad a po něm Strečno, řeka se zase uklidňuje a u zastávky přívozu naše plavba končí. Na víkend toho bylo akorát, bylo to pestré a jsme spokojeni.

Podruhé jsme do středního Váhu vypluli letos v červenci v pozdním nedělním odpoledni z Oravy a čeká nás úsek, který až po Strečno už známe od loňska. Krpeľanskou přehradu přenášíme kratší a pohodlnější cestou vpravo od elektrárny: nahoru na hráz je to ještě obtížné po příkrém betonovém svahu bez schodů, ale dolů už vede vyšlapaná cestička trávou a dole je asfaltka. Nocovali jsme u Krpeľanského kanálu, ranní koupačka v klidné vodě s výhledem na hory všude kolem nemá chybu. Následné pádlování po voleji už je horší. Přenesli jsme kolem Sučanské elektrárny a zastavili až v Turčianských Kľačanech na pivko. V hospodě půl kilometru vzdálené od vody nám tvrdí, že tady je to správné místo pro přenesení do starého Váhu, prý to tak dělají všichni (no vida, sice jsme nikoho na vodě neviděli, ale nejsme sami). Následující elektrárna je prý doširoka oplocená a nepřekonatelná. Nechali jsme si poradit, přenesli před lávkou pro cyklisty a dál koukáme, jak dělníci finišují při stavbě dálničního mostu.

Na úseku do Vrútek už nás pak čekají jen dvě hatě. Ta první, co byla minule sjízdná od poloviny, je sjízdná vlevo celá až na trčící kámen na dojezdu, díky kterému jsme se vykoupali a kormidelník utopil klobouk. Zašprajcované pádlo se podařilo zachránit. Druhá byla bez problémů sjízdná středem. A po průjezdu Vrútkami nás konečně zase voda nese krásnými peřejemi pod Starým hradem a Strečnem a naproti hradu jsme také zastavili na noc.

Středeční dopoledne jsme strávili pádlováním po voleji vodní nádrže Žilina. Na oběd zastavujeme v Mojšově Lúčce, zhruba uprostřed přehrady po levé straně, na výbornou pizzu a domácí štrúdl. Hráz přenášíme u levého břehu, než začne svislá zeď. Nahoru je to jen kousek, sejít dolů po asfaltce, přenést přes silnici, pak napříč loukou k plotu elektrárny a hned kolem něho krkolomně po kamenech k vodě.

A zas to chvíli teče. Průjezdu Žilinou jsme si ani moc nevšimli a jsme na další přehradě: Hričov. Vzdutí začíná ještě před ústím Kysuce. V polovině přehrady nejdřív stojí bagr a kus dál dva jeřáby – i tady se buduje dálnice. Skoro na konci je malinkatý ostrůvek a i když máme ještě času dost, rozhodujeme se tu zůstat na noc.

Hráz nevíme kudy přenést. Vlevo je velký oplocený areál, vpravo daleko, ani tam průchod nevidíme. Uprostřed hráze je rampa pro přistání, žel za plotem elektrárny, ale když jsme přistáli vedle ní, vyšli dělníci a otevřeli nám bránu. A ještě pomohli s lodí. Dolů kloužeme po trávě rovnou k Hričovskému kanálu – staré koryto je odtud nedostupné.

Kanál žel teče jen malou chvíli, a tak se snažíme ještě zavčas přejít do Váhu – příležitost se našla v pravotočivé zatáčce u prvního mostu. Přes kanál vede asi 250 m dlouhá prašná cesta ze štěrkovny. A nelitujeme, starý Váh pěkně teče, sídlí tu spousta vodních ptáků – kačeny, labutě, volavky, racci. Pohoda trvala až do Bytče, kde nás ve čtyři odpoledne dohnala avizovaná změna počasí a donutila utábořit se v nejméně vhodném místě ve vysoké trávě hrbaté louky.

Ráno už je zase hezky. Pokračujeme po starém Váhu a hned před prvním dálničním mostem za Bytčou jsme překvapeni obtížnější peřejí, kterou se nám přesto podařilo skoro sjet. Před Považskou Bystricou je koryto provizorně přehrazeno, voda jde trubkami a po prašném mostě jezdí náklaďáky. V Považské Bystrici jsme zastavili na nádražní pivko a hned potom byli bouřkou s prudkým slejvákem donuceni se zase rychle utábořit přímo naproti nádraží na hrázi mezi Váhem a kanálem. Je tu spousta pěkných plácků.

Do rána se silně ochladilo a fouká silný protivítr. Na to, že nás čeká přejezd nádrže Nosice, nic moc. Utěšujeme se jen tím, že nádrž má tvar písmene S a tudíž někdy nám musí jít vítr do zad. Nestalo se. Nechápu, ale celou dobu foukalo proti nám. Navíc je nádrž zanesená, a abychom mohli zabrat, nešlo jet u břehu, ale až asi ve čtvrtině šířky. Těšíme se, že se na konci naobědváme v hospodě, jenže ani to nevyšlo. Má otevřeno až od dvou. Přenáška hráze je vlevo, po pravé straně je sice molo, ale oplocený areál loděnice, ze kterého nás vyhnali. Zase po asfaltce dolů a doprava a hned kolem plotu elektrárny kamenitou pěšinkou k vodě Nosického kanálu. Asi po třech kilometrech se kanál spojuje s Váhem a voda zase neteče, protože nás čeká ještě přenášení jezu na rozvodí za Púchovem. Přenášíme vpravo do starého Váhu a smutně koukáme na šlajsnu, jejíž smysl nám zůstal utajen: vodáci tam nemohou, protože se do ní nedá shora dostat a ryby také neproplují skrz totálně ucpaná česla. Jarek se je snaží trochu uvolnit, ale marná snaha, nejde s tím hnout. Pod hrází je málo vody a hať, kterou prolízáme pěšky skrz.

Pak voda opět pěkně teče, pokud se tedy dokážeme udržet v optimální stopě. Celý úsek až do Trenčína je moc pěkný, rychlý, voda čistá a průhledná až na dno, před lodí prchají hejna ryb. Jen s tím utábořením je to horší: buď lze zůstat v korytě na tvrdých oblázkových plážích, nebo vylézt nahoru na louky, kde je slyšet hučení silnice. Vybrali jsme si raději to druhé.

Další den dojíždíme do Trenčína. Teprve před městem se objevuje první písečná pláž a od ní už taky voda moc neteče, protože ji zadržuje další jez. Ten ale už překonávat nebudeme. Do Brna je odtud dobré spojení, a tak jsme se rozhodli zde na městské plovárně skončit. Úsek od rozvodí až sem nám trval 5,5 hod čisté jízdy. A protože nádraží je od vody daleko, voláme si na odvezení věcí taxíka, cena 3 euro za 2 osoby + bagáž nám přijde velmi přijatelná.

Za týden dovolené jsme se tak dostali z Tvrdošína do Trenčína, ujeli 195 kilometrů, z toho 143 km po pěkně tekoucí vodě, zbytek po přehradách a kanálech. Největší vadou na kráse jinak docela pěkného výletu nebyly ani tak úseky stojaté vody jako častá blízkost silnice i železnice, hukot aut a rachocení vlaků. A vzhledem k tomu, že se tu staví dálniční mosty, bude to brzy ještě horší. Vodáky - sportovce ani vodáky - pohodáře Váh asi nenadchne. Ale cestovatelé se ho bát nemusí. Projet se dá, pěkných úseků je tu plno a ani to přenášení není tak hrozné.

Slávka