Letošní Vavřinec zůstane v mé paměti jako akce tohoto roku, kde byla snad největší zima. Ani jízda v Polsku první únorový víkend nebyla tak zkoupá na teplo, jak teď. Teplota vzduchu okolo 6-8 ^oC, pošmourné počasí s občasným krátkým deštíkem, vítr a vůbec celkové nevlídno dávalo jasně na srozuměnou, že 20 km od Vavřince k Toušické kaskádě bude silným "mražákovým" zážitkem.

A taky že bylo. Vyrážíme v sobotu okolo 11 hodiny. Čekat na lepší počasí nemělo smysl, protože černé těžké mraky byly po celé obloze. Mírný déšť dával předzvěst toho, že buďto pojedeme za jeho mírného průběhu nebo pak v jeho silnějším provedení. Volíme mírný, i když silnější nakonec nepřišel. Rychle nafouknout svoji červenou nádheru a již do ní s Adamem skáčeme.

Zima se s každým záběrem neúprosně zahlodává pod neoprény a i když pádlujeme, občasné cáknutí studené vody do lodi nijak nepřispívá k normální tělesné teplotě. Na začátku mám ještě představu, že budu zarážet na každém zajímavějším místě a něco nafotím. První místo přišlo po pár kilometrech, kde proud šel prudce na strom a kde méně zkušenější vodák mohl mít problémy. Tušení se potvrdilo a za jekotu zubů se snažím mačkat spoušť. To jsem ještě netušil, že na tom budu daleko hůře. Nebudu totiž ani cítit, že vůbec něco mačkám. Prvních pár nešťastníků je na světě, ale koho to nevidíme? Přijíždí nějaký borec v Safárku, který má místo spodní části neoprénu jen holé nohy a plavky. Blíží se ke kritickému místu, nezvládá ho a již se koupe. Dle jeho výrazně červené barvy nohou usuzujeme, že to asi není první koupání. Naskakování má však již nakoumané, a tak nám za chvilku mizí z dohledu. Po několika stech metrech ho doháníme právě v situaci, kdy se opět koupe. Šílenec. Pokud neskončil na mostu v Církvici, tak to snad nemohl přežít bez újmy na zdraví. Naposledy ho vidíme u prvního občerstvení před prvním stupněm, jak pobíhá okolo ohně.

U občerstvení si dáváme gulášek a po chvíli stráveného u ohně nastupujeme opět na další cestu. Nebyl to však nejšťastnější nápad, jelikož teplo od ohně rychle zmizelo a je nám ještě větší zima. Pádlujeme co to dá, jen u některých míst se zdržujeme, abych něco nafotil. Moje přecevzetí s přibývajícími kilometry dost pokulhává, jelikož to vyžaduje ohromné úsilí, které spotřebovává poslední zbytky tělesného tepla.

Kromě zajímavých míst, kam pořadatelé umístili slalomové tyče, zastavujeme u dvou obzvláště vypečených. První místo je silná kláda sloužící jako lávka, která se dá jen velmi obtížně projet úplně u levého břehu. Opět, jako i vloni, je tam jakýsi hodný člověk, který stoupáním ohýbajících se vodáků na záda, umožňuje zdárné podjetí. My se tam jen taktak vmáčkneme a hned pod kládou zastavujeme. Onen pán totiž odchází a přijíždí několik lodí. Že by mohl být nějaký fotografický úlovek? Rychle lovím zkřehlými prsty foťák, jenže dost nešťastníků již plave. Čekám na další skupinu, ale zima je neúprosná. Balím, chystám se nastoupit a najednou se vyrojilo opět několik lodí. Ne, není čas na hrdinství a na opětovné vybalování foťáku provázené dalším mrznutím. Jedeme dál. Pak přichází velmi záludná větev, která se dá uprostřed velmi obtížně podjet, a nebo opět obtížně přes ni vpravo přejet. Pokud někdo zvolil podjetí větve a nevyměřil si to správné místo, skončil lodí pod větví a tělem na ni. Pak již záleželo na tom, jak je kdo šikovný nebo má spíše štěstí. Většinou to ale dopadlo nechtěnou koupelí. To bylo něco pro záběr objektivu a v některých případech i o škodolibý smích - předváděné figury vodáků, kterým se do studené vody evidentně nechtělo, byly opravdu impozantní. Když na mě Jíchova skupina začne provolávat něco ve smyslu krvelačných paparaciů, uklízím věci do loďáků. Stejně již zmáčknout spoušť je docela problémové, jelikož konečky prstů jsou zimou značně znecitlivělé. Rychle k Toušicím a do tepla.

Můj ranní úmysl, že na Toušické kaskádě udělám nejvíce fotek, bere rychle za své. Zaprvé je mi hrozná zima, takže čekat v mokrých věcech je přímo mučednická představa a za druhé kaskádu téměř nikdo nejezdí. Je totiž v levé části zahrazena, takže všechen proud jde pravou a ne každý má chuť se jít prát s prudkým proudem. Ani se na kaskádě nezdržujeme a jen v rychlosti přenášíme loď. Když s lodí běžíme, abychom si alespoň trochu prokrvili nohy, mám takový pocit, že snad ani necítím nohy a že běžím jen zcela mechanicky.

Ještě krátký pohled zespodu na kaskádu a rychle do tepla. V Toušicích se docela živo a i když jsem do sebe nalil 3 čaje, stejně mě to úplně neprohřálo. Až při zpáteční jízdě, kdy jsem měl 20 minut naplno puštěné topení na nohy, mně začíná docházet, jak vypadá teplo a že ty nohy, po kterých chodím, jsou moje. Tak ahoj, Vavřinci, třeba zase za rok.

Vícero zajímavých fotek bude během týdne dostupné i ve fotogalérii.

Petr