Dny pomalu plynou a my se kocháme panenskou přírodou horské tajgy. Okolní modříny zlátnou a silné slunce se opírá do jejich kmenů, které jsou místy zčernalé jako opálené od ohně. Počasí nám vysloveně přeje a na pár sněhových přeháněk máme nádherné babí léto. Kluci se rozhodují zůstat tábořit na slibném rybářském Hot spotu přímo pod porogem, a tak se domlouváme, že já s Vlčí kůží poplujeme dál a počkáme na pěkném tábořišti hned pod soutěskou Cátanů.

Vyplouváme a trasu si rozdělujeme na dva dny s tím, že zhruba v polovině stavíme stan a táboříme, abychom na průjezd soutěskou, nad kterou začínají těžší peřeje, měli na pohodu celý následující den. Tak se i děje a přesto, že několikrát stavíme na průzkum spojený s rybolovem, nejsou v peřejích žádné záludnosti a řeka je vzhledem k nízkému stavu vody bez problému sjízdná. Proud netáhne obvyklou silou a technické přejezdy mezi balvany a traverz z jedné strany na druhou se dá zvládnout. Samotný nájezd do soutěsky ztěžuje skála uprostřed řeky, na kterou táhne proud. Dá se ale objet při pravém břehu a v soutěsce se voda zklidní. Skalní stěny spadají kolmo do řeky a hloubka je zde odhadem 6 metrů s občasnými karfioly. Na konci propustí skály řeku ze svého zajetí a ona, jakoby si to ještě neuvědomila, stále pomalu líně teče a vytváří zde obrovský vracák, hlubokou tůň přecházející pozvolna v kamenitou peřej.

My proplouváme soutěskou, když v tom řeku před námi přetne napříč letící vlasec, který se zaleskne v odpoledním slunci jako stříbrná niť. Stočím svůj pohled na pravý břeh, kde zahlédnu dvě mizející postavy v modřínovém lese nad řekou. Vlčí kůže si toho stačila také všimnout a s tázavým pohledem ve tváři se otočila ke mně. Okamžitě mi problesklo hlavou a napůl nahlas a napůl v duchu jsem utrousil: „Jsou tady, na jejich obvyklém tábořišti nad řekou. Cátani." Jemným kontrazáběrem přibrzďuji loď.

Zápisek v deníčku Vlčí kůže, 28.9.2010: „Když jsme přiráželi ke břehu, už jsme viděli postavy dobře desíti chlapů - tmavých, špinavých, lesních lidí, některých s dost drsným kukučem. Nevěřícně na nás hleděli, připadala jsem si jak astronaut. Míra optimista ještě stihnul říct, ať rychle rozhodnu, jestli zastavíme nebo ne, páč nás buď nechaj žít nebo zabijou, až uvidí, jaké vybavení s sebou máme. Tak jsme zastavili.... Velký zájem u nich vzbudila naše loď. Chtěli to vyzkoušet, tak Míra povozil jednoho z nich, takového staršího týpka s okem úplně podlitým krví, no vypadal pán docela drsně. Sranda byla, že seděl zády proti směru plutí, takže chvílemi pádloval proti Mírovi, no byla to zábava, všichni se smáli. Pak nám pomohli i loď vyndat na břeh po skále, byli fajn...“

Chlapíci jakoby se sem zatoulali z doby Jacka Londona a Divokého západu. Jednoho z nich okamžitě poctila Vlčí kůže přezdívkou “Rudoočko“, další měl zase vzezření Frankensteina, což barvitě doplňoval ohromný šrám přes celé čelo. Vůbec celkově se nedalo o nikom z nich říct, že by byl sympaťák, se kterým půjdete s radostí na večeři. Odevzdáni svému osudu a Cátanům s heslem, co se má stát, se stane, jsme vystoupili na břeh.

Přicházejí k nám a my se jim snažíme rukama nohama vysvětlit, kdo jsme a kam máme namířeno. Při vzájemné komunikaci se mně opět osvědčují kartičky se slovíčky na jedné straně ručně psané mongolsky a na druhé česky, které mám co by praktický slovník od Unry. Nesčetněkrát mě pomohly prolomit jazykovou bariéru. Cátani obdivují naši Baraku a "Rudoočko" se v ní se mnou projede soutěskou. Ostatní pomáhají vytáhnout na břeh naše dva velké 120l loďáky a nic nenamítají proti tomu, abychom se zde na pár dní utábořili.

Říkají, že přijeli jen nalovit ryby pro ženy a děti z jejich tábora pod horami, kam se na druhý den vrací. Vybaluji z tubusu svůj rybářský prut a nabízím se, že jim pomůžu nalovit ryby. Což se také daří a po chvilce vláčení zdolávám obrovského tajmena délky 120 cm a váhy 26 kg, další stejně velký na sebe nenechá dlouho čekat. Na Cátanech je vidět velká radost.

Jejich vůdce Dzurik se ptá Vlčí kůže, jestli umí jezdit na sobu a jestli by se na něm chtěla projet. Z toho máme zase velkou radost my a za chvilku už i já sedlám svého soba.

Na druhý den hned ráno je chceme navštívit na jejich tábořišti kousek opodál a zjišťujeme, že se vypařili jak pára nad hrncem. Jak se zčistajasna objevili, tak zase zmizeli. Jen kus odřezaného sobího paroží po nich zbyl.

Pokračování příští týden ...

Mirčus