Je lednový začátek roku 2010 a já pomalu začínám oťukávat svou nastávající ženu přezdívanou “Vlčí kůže“, jestli by se mnou nejela do Mongolska v kánoi sjet divokou a krásnou řeku Šišigt gol (M.Jenisej). Vím, že jako naprostého nevodáka ji musím nalákat na něco jiného než na křišťálově čistou řeku plnou ryb. Nadhazuji téma Cátani-lidé, co žijí se sobími stády stranou od civilizace v blízkosti mongolsko-ruské hranice v sibiřské horské tajze v pohoří Ulan Tajgy. Jak jinak - v blízkosti řeky Šišigt gol.

To by bylo, aby se nechytla, když je to její velký sen a zároveň i studijní obor. Velká část její knihovny obsahuje titulky o sibiřském šamanismu jako je Dědeček Oge, Dva světy či Až odejdu za horu od její oblíbené autorky, etnografky Pavlíny Brzákové.

A tak zkouším: „Pojedeš se mnou do Mongolska na řeku Šišigt gol za Cátanama??“ Vlčí kůže okamžitě nadšeně souhlasí, tak jí jen dopředu opatrně upozorňuji na to, že není zase až tak úplně jisté, že je potkáme. V těch končinách jsem byl už dvakrát, ba dokonce pod soutěskou Cátanů, kterou jsem si tak pojmenoval právě podle jasných známek jejich činnosti. Našel jsem zbytky tábořiště, ručně tesaná pádla, vor, konstrukce týpí a zabitého sob zavěšeného na stromě a přikrytého plachtou, kolem řeky v písku spousta stop sobích a lidských. S Cátany osobně jsem se ale nikdy nesetkal a díky zlým zvěstem, které o nich kolují, jsem je raději ani nevyhledával. Takže bych to i nadále nechal osudu, co se má stát, se stane. Obvolávám další dva kamarády, vášnivé rybáře Richarda s Filipem z Ostravy, kterým jsem plavbu po této řece před pěti lety přislíbil a oni ačkoliv byli během těch let v Mongolsku už třikrát, tak na plavbu po Šiškidu (jak mu zkomoleně říkáme) nenašli odvahu. Čekali až dostojím svému slibu a provedu je nebezpečnými peřejemi této řeky. Okamžitě souhlasí a vše se rozbíhá na plné obrátky. Kluci přibírají ještě dva další parťáky Doktora a Syčáka a jsme kompletní 3-dvojčlenné posádky našich kánoí.

V září 2010 všichni společně odlétáme směr Ulanbátar vstříc měsíčnímu dobrodružství v naprosté divočině pohoří Ulan Tajgy. V poslední civilizaci osadě Tsagan Nuur spoléhám na slovo našeho přítele majora Šugrta, že nás za měsíc přijedou vyzvednout vojáci s koňmi na soutok s Džavaš golem. Na vojenské posádce jim pro jistotu ještě ukazuji na jejich nástěnné vojenské Topo mapě místo srazu. Pak přejíždíme přívozem na druhý břeh řeky Šiškid a kousek dál po proudu foukáme kánoe. Přendaváme bagáž z auta do lodí, abychom krátce po půlnoci vypluli po Šišigt golu, neb situace se opakuje a nesmí nás spatřit posádka ochranky na soutoku s Tengisem (Vzpomínka na český prvosjezd řeky Šišigt gol). Je mrazivá noc a naše kánoe se od šplouchající vody obalují ledovým krunýřem. Jsme promrzlí na kost a tak po pár hodinách stavíme. Po čtyřech se celí ztuhlí, soukáme z lodí a snažíme se běhat noční stepí sem a tam, aby se nám vrátila krev do nohou. S ranním kuropěním projíždíme okolo posádky a vjíždíme do prvních peřejí. Postupně začíná svítat. Proplouváme mlhou, vlasy nám omrzly a byly ojíněné, že jsme si dělali srandu, že jsme zestárli o 20 let. Překvapuje mě, jak málo je vody v řece oproti normálu, ale na druhou stranu jsem rád hlavně za kluky, kteří jsou daleko více zkušenostmi rybáři než vodáci a podstupují tuto plavbu jen a jen kvůli splnění svého velkého rybářského snu trofejního úlovku tajmena.

I tak mají oči navrch hlavy. Před každou další peřejí a snaží se kopírovat tu nejčistší lajnu průjezdu, kterou jim s Vlčí kůží v předvoji první kánoe najíždíme. Později nám říkali, že jsme chvílemi přes obrovské vlny ani nebyli vidět. Není tak divu, že se jedna z posádek Doktor se Syčákem těsně nad prvním tábořištěm zvrhává a plave v silném proudu vstříc následující peřeji.

Zápisek v deníčku Vlčí kůže, 18.9. 2010: “Proud je nesl i s lodí, pádlo uplavalo, oni se nemohli nikde zachytit. Děs v očích a tichá prosba o pomoc, jak pluli až po krk ve vodě kolem. Podařilo se jim ale přeci jen dostat mírně k pravému břehu mimo nejsilnější proud. Radek hrdina držel vstoje zapřený o pádlo celou naloženou loď v proudu. Tak tam ostali dobře 20 minut, v té chladné vodě, než se k nim Mírovi a Filipovi podařilo dostat a ze břehu hodit házečku. My s Richardem jsme zatím na levém břehu rozdělali oheň. Když Syčák s Radkem po hodině boje se živly přišli, byli komplet promrzlí a Syčák v takovém šokovém stavu, že ještě půl hodiny pobíhal po břehu v těch mokrých hadrech neschopen se do ničeho převléct, ohřát u ohně, nic. Musela jsem ho úkolovat jak malé děcko: sundej si ponožku, druhou, oblíkni svetr... Celý se třásl. Navíc mu nateklo do loďáku a všechny svoje věci měl durch mokré.“

Pádlo, které uplavalo, za dva dny nacházím na dalším tábořišti vyplavené u břehu. Klukům tahle příhoda s plaváním v ledové, divoké řece ubrala řádně na morálu, a tak v dalších dnech raději přenášejí každou větší peřej-porog (což je takřka pořád). Vytoužená odměna v podobě trofejních úlovků se však dostavuje. Nadšení z rybolovu u nich vítězí nad strachem z divoké vody. Pstruhy o hmotnosti 3,5 kg a délky 70 cm chytá na rybářský prut i absolutní začátečník, jako je moje Vlčí kůže. A obrovský tajmen přes jeden metr délky zde není výjimkou.

... pokračování příští týden

Mirčus