Ráno opět prší a je šeredně. Povzbuzující předpovědi, že má být již dnes pěkně, berou za své. Při pohledu v PDA na satelitní snímek počasí je nám jasné, že zde slunce ještě dlouho nebude svítit. Kupovitá oblačnost se středem v blízkosti našeho působení se nechce nikam posunout ani rozpadnout. Taktéž zjišťujeme, že Albula má vodu, Landquart jí má opět velmi mnoho a tak se balíme s tím, že zkusíme Landwasser a Albulu. Pak zmizíme přes Inn do Itálie.

Přijíždíme na most Landwasseru a ten vodu nemá. Asi kilometr od tohoto místa ústí do Albuly, tak se pokoušíme dostat k soutoku. Cesta vede v blízkosti kempu, pak se mění na polní. Jdeme se podívat pod soutok abou řek, ale ani zde voda není. Když jsme se dívali na stavy, mělo téci v Tiefencastelu 12 kubíků, což je od nás asi 6km. Že bychom byli nad elektrárnou a voda je zde svedená? Asi ano. Co se dá dělat. Opět nasedáme do aut a odjíždíme na Inn. Jedeme do Davosu a přes Fluepapass, který je ve výšce 2383 m.n.m., na Inn. Kolem nás je sníh. Skoro jsme nad mraky, slunce je zde ale stále schované v mlze. Snad už bude počasí trochu rozumnější. Dojíždíme k lázním Tarasp před Scuol na Innu. Počasí se opravdu umoudřuje a začíná svítit i slunce. Prohlížíme vodu a nakonec se přesunujeme asi 2 km proti proudu. Tento úsek se nám ze silnice zdál velmi pěkný, tak je škoda se o něj připravit.

Nastupujeme u pěší lávky, kde je i velká plocha pro parkování. Voda pěkně teče, obtížnost WW III. Přichází velmi zajímavé místo, které jsme viděli z cesty. Za levotočivou zatáčkou je voda svedena doprava mezi kameny a skály na břehu. Najíždíme úplně vpravo podél skály, a pak skáčeme podél kamene doleva do silného proudu. Má to jeden háček. Ustát stok obou proudů a to ještě bokem lodě na jeden z nich. Správný výklon to řeší, s lodí si to jen pěkně pohraje. Pak přijde ještě několik zajímavých míst, vše dobře sjízdné. Dostáváme se ke Scuol, kde je nějaké zúžení. Zastavujeme vpravo a jdeme na prohlídku. Je to jetelné, jen je potřeba se trefit v nájezdu. Opět jedni jedou a druzí jistí. Skočíme opět do lodí, nad hlavou máme lávku a za ní něco divného. Ano, jsme u těžkého místa, kde voda se tlačí doleva na skálu. Ještě před tím se propasírovává mezi kameny, a pak vší silou naráží na skálu. I když by to teoreticky šlo jet, neriskujeme a koníčkujeme podél pravého břehu. Kdyby bylo více vody, dalo by se to tudy objet. Obtížnost se mírně zmenšuje až se úplně zmírní na vzdutí před elektrárnou. Vodácké cedule směřují lodě k výstupnímu místu, kde je plošina a schody pro výstup. Čeká nás delší přenášení pod elektrárnu. Když se tam konečně dohrabeme, není tam voda. A je to tady. To by prostě nebylo, aby se nevyskytl nějaký problém. Buď moc vody nebo žádná. Elektrárna pracuje a všechnu vodu odvádí až k hraničnímu přechodu Martina. Zkoušíme kličkovat mezi kameny, ale nemá to smysl. Vydržíme to až ke dřevěnému mostu u Sur-En, kde je i docela zajímavý průjezd pod ním. Voda se žene na pilíře a za nimi jsou velké balvany. Balíme to a čekáme na auto. Jedna loď chytla docela nepěkný šrám, nicméně drží. Letos pro nás nebylo Švýcarsko vůbec přívětivé. Balíme a odjíždíme na Noce do Itálie. Snad se na poslední dva dny situace zlepší.

Do kempu v Dimaru přijíždíme pozdě v noci a to díky tomu, že se nám nechtělo platit za italskou dálnici. Kdybychom to věděli, že pojedeme samými vesnicemi přes různé kotěhůrky, tak bychom raději zaplatili. V kempu je spousta Čechů, prý nejméně 50 osob. Je tam zájezd i jedné ck, jejíž klienti si to večer či spíše do rána řádně užívají.

Petr