V noci opět prší, je zima. Navíc se k tomu přidává promokavá podlážka našeho stanu, takže ráno je trochu vlhčeji, než by bylo vhodné. Flims, v němž je kemp, je zhruba 1000 m.n.m., tudíž je zima opravdu znát. Obloha je zatažená a všude je mlha. Škoda, zde musí být nádherné výhledy na hory. Dnes nás čeká super kaňon Vonderrheinu. Moc jsem si přál, aby bylo pěkné počasí a tudíž by i vynikla krása vápencového kaňonu, ale nebyl jsem vyslyšen. O půl desáté jsme na dřevěném mostě u Rueun. Pumpuji loď a najednou rup. Pumpa je v řiti. Sakra, máme tedy jen jednu na zbývající dny. Snad to vydrží. To ale nebyl konec dnešním ztrátám.

Hned po vyplutí je tu opět balvanitý stupeň. Vody však není mnoho a tak ho koníčkováním přenášíme vpravo. Je potřeba se ale dostat doleva, kde teče nejvíce vody. Nezbývá tedy nic jiného, než brodění a skákání po kamenech. Jen co se dostáváme do proudu a chvilku plujeme, přichází nějaká podivná úzká zatáčka s kameny. Zastavujeme vlevo a pokoušíme se ji prohlédnout ze břehu. Není ale vidět za zatáčku a tak si vyhlížíme menší vracáček, kde se pokusíme zastavit. Je zhruba v půlce oné zatáčky. Jedeme jako první. Najíždíme dobře, ale nedaří se nám dostat na druhou stranu do zamýšleného vracáku, jelikož proud je dost silný. Nezbývá, než jet dál. „Já věděl, že jsme měli zastavit,“ probleskne mi hlavou, když uvidím, co nás čeká a co ze břehu bylo skryto. Proud zde naráží na několik kamenů a uhýbá prudce vlevo. Jenže vlevo zase u břehu trčí nějaká zaklíněná kláda. Co s tím? Z lodě není pořádně vidět, jestli to půjde proskočit mezi kameny. Naštěstí tam je místo a i když to vypadalo docela zajímavě, tak kritické místo projíždíme s přehledem.

Za tímto místem je pak chvíli oddech. Přijíždíme do Ilanz a už vidíme mocný proud valící se z elektrárny. Vody rázem přibývá. Na vodočtu pod silničním mostem v Ilanz je 691,47 cm, což je 56 kubíků. Hned pod Ilanz přitéká Glenner, který napumpovává dalších 22 kubíků. Když k tomu připočtu další přítoky a déšť, máme pod loděmi opět okolo 100 kubíků.

Pod přítokem Glenneru je zajímavé místečko. Dělá se tam jakoby ostrov a je nutno si zvolit, kudy se pojede. Vidíme tam i nějaké rafty připravující se k jízdě. Asi komerční ck. Cesta vpravo jde sice do zatáčky s kameny, ale je tam více vody a dá se to bez problému vyjet. Voda nás opět unáší docela rychle a za další zatáčkou je najednou překvapení. Balvanitý stupeň po celé délce. Vzhledem k rychlosti proudu a naší pozici lodě, která je zhruba uprostřed řeky, hledám co nejrychlejší řešení – jet nebo se pokusit zastavit. Stihneme vůbec zastavit? Z lodě vidím, že úplně vpravo by to šlo. Pokoušíme se tam zajet, ale jsme proudem strháváni. „Makej, makej!“ křičím na Boba. Pozdě. Pokouším se loď nasměřovat co nejkolměji na válec či spíše velkou loopovací vlnu. Žuch a už jsme v ní. Chvíli vzdorujeme vyleháváním, nicméně nemáme šanci. Jediné, co stačím, je uvolnit trochu nohy ze zaklesnutých popruhů, abych nezůstal v nich viset. A už plaveme. Vynořuji se, kontroluji situaci Boba. Snaží se dostat ke břehu a po chvíli je u něho. Já se zhruba 5m od břehu zastavuji na kameni a rozhlížím se po lodi. Druhá posádka viděla náš nájezd a jedou 2 metry od válce, který bez problému míjejí. Naše loď však stále visí ve vlně, která si s ní pěkně pohrává. Co teď? Než stačím vymyslet řešení, válec ji propouští a blíží se ke mně. Je mi jasné, že pokud po ní nepůjdu ihned, tak ji budeme v této vodě jen těžko hledat a zastavovat. Před lodí vidím plavat nějaký provaz. A sakra, moje házečka je pryč. Byla totiž přidělaná jen páskem se suchým zipem, aby mohla být rychle použita, a síla vody si s ním zjevně poradila. No nic, je potřeba zachránit loď.

I když je v řece okolo 80 kubíků a jsem i poměrně daleko od břehu, dá občas postavit. Proud však nohy ihned podtrhne. Není to ale moc bezpečné, jelikož mi hrozí zaklínění nohy někde pod kamenem. Plaváním se dostávám k lodi i s pádlem, které neustále držím. Sáhnu po ní a pokouším ji dostat ke břehu. Je to ale marné. Proud je natolik silný, že mohu loď jakkoliv směrovat, přesto nás stále odnáší. Volím tedy jinou taktiku. Pokouším se loď obrátit a naskočit do ní. Mám ale stále v jedné ruce pádlo a navíc ji obracím za tu stranu, kde je připevněn loďák a voda v PET lahvi, takže to mám o to těžší. Už to skoro vypadá, že se překlopí, chybí však kousek. Dělám ještě jeden pokus, a když to opět nevychází, je mi jasné, že se takto akorát vysílím. Zanechávám tedy pokusu o převrácení a opět se vracím k metodě plavby s lodí ke břehu. Za jednu ruku držím loď a za druhou pádlo. Je to k vzteku, s takto s plnými rukami se nemohu dostat ke břehu. Sám člověk by měl problémy tam doplavat. Co mám tedy pustit. Když odhodím pádlo ke břehu, nemám šanci dohodit a uplave. Sice máme náhradní, ale v autě. Když pustím loď, kde ji budeme chytat? Začínám propadat depresi a vyčerpání. Nakonec využívám pletoucí se pádlo k tomu, abych jím kormidloval. Ano, i při plavání ve vodě může pomoci. Nastavuji ho v pokrčené ruce šikmo na proud směrem ke břehu a ono to fakt funguje. Je to sice makačka udržet pádlo v jedné ruce skoro kolmo na proud, ale efekt to má. Za chvíli jsem u břehu i s lodí. Vše se seběhlo poměrně rychle a tak chvíli čekám, než přijede druhá loď a než za mnou dorazí i Bob po břehu.

S podlomeným morálem pokračujeme vstříc švýcarskému Grand canyonu. Počasí stále nic moc, ale na chvíli se ukazuje zpoza mraků slunce. Bohužel to moc dlouho nevydrží a zima se začíná pomalu vkrádat i do našich mokrých neoprenů. Další zajímavé místo přichází zhruba po 5 km. Je vidět, že zasáhla lidská ruka, která navezla hradbu kamenů jako zeď proti rozlévání řeky na jednu stranu koryta. Zastavujeme a prohlížíme. Řeka je svedena do solidního probagrovaného tobogánu a navíc je uprostřed rozdělena ostrovem. Levá část si to míří přímo do skalní jeskyně. Tak tam bych se teda nechtěl dostat. Pravá je průjezdná bez problémů při nabírání neustálé rychlosti. „Snad na konci nebude nějaká medvědí past,“ napadá mě při průjezdu tímto vybagrovaným místem, ale je to v pohodě.

Kaňon je fakt úžasný, škoda toho počasí. Přicházejí pak občasná těžší místa v podobě zatáček s návaly vody či menší válečky, nicméně vše se dá objet či vyjet po hraně. Fascinuje nás tabulka s informací o výšce povodně. Je zhruba 6 metrů nad našimi hlavami. Dojíždíme do Reichenau na soutok. Obtížnost byla WW III s místy WW IV, délka 25km a vše jsme to stihli za 3 hodiny.

Vracíme se do kempu. Dnes už nic dávat nebudeme, ale pojedeme se podívat na Glenner, který případně můžeme sjet zítra ráno. Odpoledne stojíme u Glenneru na mostě z Ilanz a díváme se na vodočet u stupně. Voda je zkalená, teče zde 22 kubíků. Vracíme se do Ilanz a jedeme proti proudu. Občas zastavujeme a prohlížíme místa. A že je na co se dívat. Čtyřková místa, úzké průjezdy mezi balvany, prudké změny směru jízdy. No, tak to se mi zdá na nás trochu příliš. Dojíždíme až k estakádě a za ní jsou dva mosty. Mezi mosty má být nejtěžší místo. Osobně se mi nezdá o nic těžší, než další místa viditelná z estakády. Návaly vody mezi kameny a za možným průjezdem mezi nimi další balvan, často zablokované. Nevím, ale toto se nedá jet ani na raftu za tohoto stavu. Pokud by bylo méně vody, tak by zas kameny byly více odhalené a tudíž asi těžko průjezdné. Možná by to chtělo více vody, aby se to zalilo. Místo WW III-IV je to spíše WW IV-V. Docela by mě zajímalo, zda-li toto sjela jedna ck, která měla týden po nás zde jet s klienty. Tak zítra Glenner určitě nedáme.

Petr