V sobotu jsme dali se synáčkem kus Kocáby z našich Chotěhůlek a jak přestalo pršet, vodočty opadaly. V něděli cestou na muzikantský setkání jsem si říkal, že někde chvíli potrénuju pádlování a že vlastně bych se mohl podívat na Sychrovský potok. Dal jsem si cestou první jarní zmrzlinu u skvělého stánku na Obořišti, odkud pár kroků by mělo asi nejvejš cenu tohle jet, protože tady se stejká pár místních potoků. Ale tady bylo vody málo a bejvá jí i víc. Voda tu teče z poměrně velký plochy zemědělský krajiny a dokáže nastoupat.Tak jsem ještě popojel autem za osadu Dolní Svaté Pole a tady kus pod rybníkem Svatopolákem, oblíbeným na tréninky, dal na vodu.

Strouha tu byla víceméně rovná, ale se slušným spádem a široká na oblíbenou šířku jedné kanoe plus jednoho pádla.

Ale po přetáhnutí propustku cesty to začalo. Nějaký vrbičky přes celej potok a první stromy poražený od bobra.

Občas bylo potřeba vystoupit a něco přetáhnout, ale pořád to bylo snadnější, než na nejhořejší Kocábě. Oproti Kocábě, nebo jinejm tokům tu byl poměrně slušnej výhled do dálky, což člověk ve vrbičkárně ocení, když vidí, kam ho proud jako píst žene.

Takhle vypadá velkolepě dimenzovanej propustek pod dálnicí montovanej z prefabrikovanejch dílců. I za ním se dalo jet bez drncání, jen to vyžaduje přesnou práci s kormidlováním. Někdy je výhodnější technika popisovaná Billem Masonem jako Backwatering, tedy potřebný rozdíl rychlosti lodi vůči proudu dát do zápornejch hodnot a plout pomalejc než proud. Bill to využíval se žebrovkou v peřejích tak WW3, ale je to praktický i ve vrbičkárně, že se člověk (rozuměj kanoista) nenasype do nějakýho neštěstí tak rychle. Kus za dálnicí se začal potok rozlejvat a né, tentokrát to nebylo kvůli jen tak popadanejm stromům, ale vopravdová bobří hráz postavená z klacků.

A za ní druhá. Tim byla většina vody odvedena na louku v nivě potoka, kterou proměnila v obrovskej mokřad, kde se střídaj trsy trávy a plochy mělký vody. Pro pány tvorstva „Poručíme větru dešti“ katastrofa, ale pro krajináře nebo obojživelníky radost. A pak najednou vžum a vocejtnul jsem se ani nevím jak nad silnicí Dobříš – Rybníky. Tady začíná anglickej park zámku patřícímu rodině Colloredo-Mannsfeld. Park má návštěvní řád, kde jsou nějaký omezení, ale o plavbě tam myslím nic není. Nicméně vstup do parku jsem radši pořádně prohlíd, protože na takovejch místech bejvaj pasti potenciálně nepříjemný, až nebezpečný. Třeba na Lomnici v Blatný je drátěnej plot přes celej tok. Tady to bylo naštěstí čistý.

Tak šup a byl jsem v parku. Tim skončila fáze vrbičková a z potokářskýho folkloru zbyly jen statný dubiska přes vodu, který bylo potřeba přetáhnout a mostky, který se daly všechny podplout.

Tohle je nejdůležitější můstek parku, kterej vede od zámku na druhou stranu údolí k Čertovu mostu a romantickejm umělejm jeskyním, kdysi vylámanejm do skály v rámci krajinářství.

Kousek za můstkem už začíná vzdutí Huťskýho rybníka, taky mé oblíbené tréninkové plochy. Tady je vidět hrad Vargač a purkrabství. Zámek je od něj vlevo, ale při pohledu od vody bejvá dost schovanej za stromy.

Tohle je konec odlehčovacího ramene od přepadu rybníka Papež. Tenhle slajd zatím čeká na svý kajakáře. Občas mívá i víc vody. Nad tím je to taková rovná strouha maloměstem a loukou, takovej urban run. Zavolal jsem si o odvoz zpátky k autu a vydal se přes rybník. No, ono by to šlo se vrátit i pěšky, přes les je to asi 2,5 kiláku, kdežto po vodě to bylo asi pět.

No a konec. Dobříšská pasáž. Potok spojuje místa relativně krátkými úseky, který motorista zná jako docela nesouvisející. V obydlený krajině člověk projíždí divočinou s čerstvejma stopama po zubech bobrů… A když do toho svítí slunce a voní jaro – potokářův sen…

Příští meta je dát to z Obořiště do Štěchovic. Akorát to asi nevyjde časově dát si zmrzku na Obořišti a stihnout druhou ve Štěchovicích.

Chobotnice