Byla krásná slunečná březnová sobota, sněhy tály, a tak jsme se rozhodli vyrazit následující den na řeku Teplou. Začínali jsme z místa zvaného Louka u Mariánských Lázní. Od Bečova jsme měli možnost zhlédnout řeku ze silnice, kde se nám naskytl vskutku zajímavý pohled. Na březích byly rozházené kry velikosti osobního auta navršené i do několikametrové výšky. Místy byl led i podél břehů. Pája s Mírou se v tu chvíli začali podobat párečku vyděšených kuřat. „Dyt nás to nažene pod ten led a usekne nám to hlavu,“ začali vykřikovat.

Řidiči aut zastavovali a fotili si nás

Nakonec se rozhodlo, že jedna loď pojede už z Louky a druhá se přidá v Bečově. Zašprajdovali jsme se do Svině (naše červená plastová deblovka křtěná jako Svině mokrá) a vyrazili. Řeka tekla svižně a místy její peřeje dosahovaly WW II-III. Tak trochu to připomínalo zmenšenou Čeňkárnu. U silnice zastavovala auta a lidé z nich vybíhající si nás fotili. Asi si nás spletli s ňákejma celebritama, protože na burany, kteří v životě neviděli vodáky, nevypadali a Japonci to taky nebyli. Cesta krásně ubíhala, i když je pravda, že mohlo být o deset čísel víc vody a o deset stupňů teplejší vzduch. Dost často jsme drhli a na kamenech nechali aspoň kilo plastu. Svezení to ale bylo parádní a to především proto, že ledy, které po řece pluly pár dní před námi, ji dokonale vyčistily od všech překážek. Kdyby pluly ještě o den déle, jistě by řeku vyčistily i od stromů rostoucích podél ní. Oholené a rozervané kmeny se na nás šklebily celou cestu.

Kdo vlastně přehlédl ten kámen?

Bravurně jsme s Hansem zvládali peřeje, ale je fakt, že v jednu chvíli jsem si připadal jako vodácké střevo. Na klidném úseku jsem čuměl na Páju s Mírou stojící na mostě, jak nás fotí, přičemž jsem přehlédl kámen jako kredenc. Kam v tu chvíli koukal Hans netuším, ale ten kámen byl fakt obrovskej, takže o tom, kdo všechno z posádky je slepý jelito, by se dalo diskutovat.

Větrovka a cyklo helma není nejvhodnější vybavení na jarní vodu

Během hodiny jsme dorazili do Bečova, kde už na nás čekali srábkové. Počkali jsme na ně u jezu, než se nalodí. Když se vyloupli ze zatáčky, nemohli jsme se udržet smíchy. Pája měl naraženou snowbordovou helmu a Míra na háčku helmu cyklistickou, přičemž byl oděn do šedivé větrovky. Oba přitom jeli na nafukovací matraci. Pája sice tvrdil, že to je Pálava, ale moc jsme mu nevěřili. Ona to asi opravdu Pálava byla, ale měla vyfouknutý dno a opravdu se spíš podobala nafukovací matraci. S Hansem jsme si řikali, že jestli se ten cyklista se snouborďákem utopí, na raftu si na nich, co se výbavy na jarní vodu týče, jistě smlsnou.

Pod Bečovem se řeka zklidnila a dál ubíhala směrem ke Karlovým Varům. Nohy už bolely jako prase a já se zapřísahal, že do Svině na post háčka už v životě nesednu na vzdálenost delší než deset kilometrů. V místě zvaném Krásný jez jsme udělali menší pauzu. Jez to byl opravdu krásný, jako stvořený pro nácvik záchrany z válce. Byla ale fakt kosa a nikomu z nás se topení pod jezem trénovat nechtělo. Pádlovali jsme dál směrem ke golfovému hřišti, kde byl cíl naší plavby.

Končíme přímo na grýnu golfového hřiště

Vytáhli jsme loď a madračku na grýn a převlíkli se do suchýho. Vlak směr Bečov jel Mírovi až za hodinu, a tak jsme počali hledat azyl. Jediný, co se tvářilo otevřeně, byl menší barokní zámeček, u jehož vchodu byla cedule s nápisem Royal golf klub. Hans oblečenej jako bezďák se ihned nahrnul dovnitř, že prej se zeptá, jestli tam nečleny klubu a santusáky pustí. Kupodivu pustili. Uvnitř bylo vše zařízeno v zámeckém stylu. Nevěřícně jsme na to koukali a báli se sednout, abychom jim ta křesílka nezaprasili. Po chvilce ale ostych opadl a my si připadali jako ve své mateřské hospůdce. Hans si prdnul a vytvořil tak domácí atmosféru. Naštěstí tam kromě číšníka nikdo nebyl. Ten se zajímal, odkud jsme se tam vzali. Odpověď, že jsme připluli po řece, ho zaskočila. Nevěřícně se na nás podíval a dál už se radši na nic neptal.

Po chvilce šel Míra na vlak, aby pro nás přijel s autem. My zatím srkali jedno malé pivo, neboť z obavy, že ceny tam budou vyšší než na Staromáku, jsme se báli objednat si další. Koukli jsme na hodinky a zjistili, že za chvilku by měl Míra dorazit. Poskládali jsme se na útratu a opustili zámeček. Při našem odchodu se číšníkovi zjevně ulevilo. Takovou chybu, aby pustil do golf klubu vodáky, už jistě příště neudělá.

Na Míru jsme čekali ještě dýl než půl hodiny. Po cestě ho totiž zastavili benga a šikanovali ho, prej jestli tu moji kraksnu někde neukradl. Naštěstí jim neřekl, že jede pro vodáky na golfový hřiště, páč to by ho bez vyptávání odvezli na záchytku.

Dodo z SK Sunny Gang Plzeň