Vodák se s vodními ptáky na řekách setkává poměrně často. Zejména v zimních měsících je na větších řekách hodně živo a příjemně to oživí jinak nudnou a ospalou zimní krajinu.

Největším druhem vodního ptáka u nás je labuť. Netvrdím, že je ptákem nejzajímavějším nebo dokonce jediným zajímavým. Vždy hodně rád vidím ledňáčka. Nikdy nezapomenu na své první setkání s hejnem morčáků velkých. Ani na jinou skupinu morčáků, která bravurně splouvala dvojkové peřeje na horní Otavě. Velmi mne také zaujala nenasytná samice divoké kachny, která nám důkladně prohrabala veškeré vybavení, a pak ještě při žebrání vyletěla metr svisle do vzduchu, aby upozornila, že by měla dostat část svačiny.

Značná velikost labutě se promítá do toho, jak probíhá setkání s ní. Ve většině případů se vodní ptáci chovají tak, že když se na obzoru objeví vodák, celé hejno začne plavat směrem po proudu. Po čase se jim rychlejší vodák přiblíží a ptáci si nízkým letem o pár set metrů prodlouží náskok. Takto to udělají několikrát. Pak jim dojde trpělivost a vysokým letem se vrátí na původní místo. U labutí je to podobné, ale plavou rychleji, nejsou tak plaché, takže Vám dovolí se víc přiblížit. Je tedy možné celé kilometry cestovat ve skupině labutí, s ostatními ptáky se to neděje.

Neobyčejným zážitkem je pozorovat z těsné blízkosti vzlet labutě z vody. Je to start těžkopádný, provázený hlučným bušením křídel do vodní hladiny. Labuť s roztaženými křídly vypadá obrovská, výšku nabírá neskutečně pomalu, a pokud náhodou míří vaším směrem, určitě vás napadne, že se vám nevyhne. Zatím se mi vždy vyhnula, ale možná pomohlo, že jsem se v lodi pokaždé pořádně sehnul.

Setkání první: smutné

Letos v březnu jsem na Berounce pod Plzní narazil na podivnou labutí skupinu. Šlo o tři labutě, z nichž nejméně dvě měly zmrzačená křídla a doprovázela je husa. Vždy, když jsem skupinku dojel, husa spustila značný povyk a odletěla níže po proudu. Labutě se ji snažily následovat, ale zmrzačená křídla jim stačila jen na jakési rychlé plavání. Nakonec jsme se nějak vyhnuli na širokém oleji jednoho z jezů. Kousek níže po proudu jsem viděl norka amerického. Údajně na labutě útočí, tak mne napadá, že za stav oněch labutí možná může tato šelmička.

Setkání druhé: impozantní

Tentýž den jsem u Chrástu narazil na zhruba třicetičlenné stádo tentokrát zdravých labutí. Na vyrušení reagovaly vzlétnutím, ale k mému překvapení směrem proti proudu, takže jsem se ocitl mezi nimi. Byl to úžasný zážitek, ale také spousta nejistoty, jestli do mne nějaká nenarazí.

Setkání třetí: hororové

Teď v květnu jsem těsně pod Zvíkovcem potkal podivnou labuť. Stála na mělčince u levého břehu a neustále roztahovala a skládala křídla. Když jsem ji z poměrně velké vzdálenosti minul, zalezla do vody a vydala se po proudu. Měla zvláštní držení těla s poměrně vysoko nesenými křídly, krkem podivně zkrouceným a hlavou položenou na hřbetě. Plavala zvláštními trhavými pohyby. Můj první dojem byl, že se jedná zase o nějaké zmrzačené zvíře. Po chvilce mne napadlo, že se bych si tu divnou labuť mohl vyfotit. Když jsem si připravoval foťak, ukázalo se, že labuť ani tak moc neplave po proudu, jako spíš přímo za mnou. A když se přiblížila, měl jsem dojem, že na mne kouká hodně nenávistně. Protože jsem neměl chuť mlátit pádlem do agresivní labutě, pokusil jsem se o úhybný manévr, který mi značně komplikovala skutečnost, že jsem po celou dobu používal tři prsty pravé ruky na držení foťáku. Nakonec jsem byl přece jen o maličko rychlejší a úprk se zdařil. Ve vyšetřeném čase jsem konečně uklidil foťák. Když jsem poodjel slušný kus dopředu, z bezpečné vzdálenosti jsem si udělal čelní fotku agresivní labutě, znovu uklidil foťák a pokračoval v plavbě.

Jenže tím to neskončilo. Když už jsem si myslel, že mám vše za sebou, zaslechl jsem, jak labuť startuje. Původně jsem si myslel, že vzdala pronásledování a letí zpátky proti proudu. Letmé ohlédnutí ale ukázalo, že letí nejen po proudu, ale přímo na mě. Napadlo mě, že když změním směr, labuť ji změní také a já tím ničeho nedosáhnu. Tak jsem pokračoval rovně a teprve ve chvíli, kdy byla labuť těsně za mnou, jsem udělal rychlé esíčko na levou stranu. Labuť sice zásadně směr letu nezměnila, jen dosedla natočená přesně na stranu, na kterou jsem uhýbal, takže mi vjížděla do cesty a já měl co dělat, abych ji stihl objet, než mi v tom zabrání levý břeh.

Očekával jsem další nálet, až se zase hodně vzdálím a opravdu se tak stalo. Labuť tentokráte letěla docela nízko a srazila se mi s horním listem pádla. Ten se při záběru pohybuje vpřed, takže šlo jen o lehké ťuknutí.

Konečně jsem si pořádně prohlédl přistání. Ačkoliv labuť na nabrání dvoumetrové výšky potřebuje snad sto metrů letu, při přistání dokázala prudce spadnout doslova jako zralá švestka.

Po úspěšném úhybném manévru jsem zkusil jet těsně vedle pravého břehu, na kterém v tom místě rostly vyšší stromy, a doufal, že se labuti nebude chtít letět v blízkosti větví. Možná jsem to trefil, třetí nálet už nepřišel. Kdyby přišel, měl jsem v plánu vylézt z vody a nějakou vzdálenost táhnout loď po břehu.

Dlužno dodat, že když jsem o několik hodin později před Nižborem projížděl mezi ostrůvky u ústí Vůznice, odkudsi vyplula jiná labuť a opět mne pronásledovala. Tentokrát měla normální držení hlavy a krku.

Záležitost se trošičku zdramatizovala, když jsem vlivem hodně nízkého stavu vody uvízl na mělčině a labuť se kvapem přiblížila. Nicméně vysednout a přebrodit mělčinu se mi podařilo poměrně rychle. Když jsem znovu nasedl a labuti se začal vzdalovat, zaslechl jsem údery křídel do hladiny. Tentokrát jich bylo jen několik a labuť sebou po kratičkém letu hodně hlučně plácla do vody. Pak už mne nechala být.

Není mi jasné, proč na mne zaútočily hned dvě labutě. Nebyl jsem jediný vodák na řece. V místě prvního útoku seděli na břehu rybáři a labutě si jich nevšímaly. Nejprve mne napadlo, že labutím mohlo vadit moje červené Safárko, ale na řece jsem viděl i jiné červené lodě. Od ostatních vodáků jsem se ovšem lišil tím, že jsem byl jediný člověk s kajakářským pádlem.

Na internetu lze nalézt mnoho příběhů o útoku labutě na člověka. Jsou tam například zprávy o anglickém labuťákovi, který si hlídá tři kilometry řeky a je schopen převrhnout kajak, o pardubickém labuťákovi, který přerazil veslo, o norském labuťákovi, který stáhl ze břehu do vody bezbrannou stařenku a pokusil se ji utopit, o labuťakovi, který v Illinois utopil kajakáře.

Robert Černý