Na závěr teplých letních dní a slunečného počasí jsem si přichystal popisy dvou potoků, které jsme sjížděli letos v zimě. A bylo to opravdu z kraje tohoto roku, takže zima, sníh na zemi i poletující vzduchem, poslední lyžaři. Brrr. No jen si zvykejte, vždyť sníh tu může být během měsíce.

První oteplení a s ním i tání sněhu mající za následek vzestup hladin tu byl koncem února. Měli jsme na vybranou, jestli jet na Divokou Orlici (nahoře i pod přehradou to teklo), nebo Zdobnici. O nich jsme ze stavů věděli, že vodu mají. Pomýšlel jsem i na Orlickou Bělou, ale neměl jsem k vodočtu v Jedlové ještě limit sjízdnosti. Proto jsme se rozhodli vydat směrem Zdobnice přes Orlické hory a cestou se podívat na Bělou. Ta mě velmi lákala, jelikož jsem na ní byl před 5 lety a od té doby jsem zde vodu nezastihl. Divoká bude mít vodu ještě určitě i později, navíc jsem na ní téměř každý rok.

V sobotu ráno projíždíme přes Deštné, kde ještě pár lyžařských vleků funguje, do Jedlové. Zastavujeme u vodočtu a je nám jasné, že voda nestoupla natolik, aby to bylo bez drhnutí sjízdné. Chybí zhruba 10cm a už by to šlo. Nemá to smysl se placatit zde, když Zdobnice má super vodu. Přejíždíme tedy po malých okreskách děravými jak ementál ke Zdobnici. Na mostě asi 5km před vesnicí Zdobnice se rozhodujeme, jestli začneme zde, nebo pojedeme výše. Nakonec vyjíždíme asi 3 km výše, kde v závěji sněhu rozkládáme naše náčiní. I když občas prokukuje skrz mraků slunce, tak teď se zatáhlo a začíná sněžit. Paráda, to nám to pěkně začíná. Brodíme se sněhem k potoku, abychom mohli nastoupit a vyrazit. Sněhu je ještě tolik, že do něho zapadáme až po pás.

Voda je opravdu suprová, ale jen co vyjedeme, je tu stromek. Zastavit a přenést. Rychlý svižný proud unáší naši loď dále po proudu a břehy jsou zde všude lemovány zbytky sněhu a ledovými kry. Docela se obávám jejich nahromadění, ale snad teplé počasí je již rozpustilo. Jedeme a před námi se napravo objevuje nějaké stavení. Ke stavení vede i mostek, jenže on je set sakra nízký! Zastavit není kde, jelikož zrovna zde jsou břehy v navigaci. Aby toho nebylo málo, je tam i solidní vlnka, jejíž kohout je těsně před mostem. Není co řešit, nebývá již čas. Jsme před ním a tak jen zaleháváme co nejvíce do lodě a přejeme si zdárné projetí. Vlna katapultuje loď pěkně nahoru, takže háček to chytá do hlavy v úvodu. Já na kormidle to schytávám až v závěru mostu, kdy opět nějaká vlna sníží výšku průjezdu. Rána do hlavy o železnou traverzu není zrovna příjemná. Díky našemu vybavení a helmám se nám nic nestalo. Jsme z toho venku a jen se ohlížíme za vypečením mostkem. Snad už podobné překvapení nebude na pořadu dne.

Valíme to dolů po proudu jako v tobogánu, potok zde má velmi solidní spád a my již míjíme silniční most. Zastavujeme až na soutoku s Říčkou, kterou jsem původně chtěl dát, ale kvůli zdržení na přejezdu z Bělé, jsme nechtěli zase někam přejíždět. Nějakou vodu má, snad by se to dalo jet. Jde jen o to, jak by to bylo hodně zapadané stromy. My jsme krom horního stromu museli přenášet ještě jeden vypečený v zatáčce. Ostatní se dalo objet. Na soutoku pozorujeme ledopád a zvýšené nakupení ker. Dále již nebudeme muset mít strach se zablokováním ker, jelikož je to širší.

Blížíme se k Pěčínu, kde na nás čeká první jez. Zastavujeme a rozhodujeme se jednak o jeho sjetí tak i o dalším pokračování. Původně jsme chtěli skončit ve Slatině, ale horních 8km jsme ujeli za necelou hodinu, tak proč to nesjet až do Vamberka. Sice není žádné vedro, slunce se již moc neobjevuje, teplota okolo 10 ^oC a do neoprenů se začíná pomalu vkrádat chlad. Jsme tu ale za dobré vody, tak musíme něco vydržet. "Před rokem bych na tom byl hůře," pomyslím si. Na podzim roku 2003 jsem totiž zainvestoval a koupil novinku od firmy Agama. Začali dělat nové vodácké neopreny s plyšem uvnitř a musím přiznat, že je to úplně o něčem jiném. Dříve jsem měl klasický neopren s gumou jak venku, tak i uvnitř, což bylo na těle docela nepříjemné. Plyšová vrstva je však na těle příjemná, v zimě hřeje, a za tepla se v tom tolik nepotím. Opravdu mohu doporučit.

Jez v Pěčíně sjíždíme. Má stále ještě v docela dobrém stavu dřevěně bednění po celé spádové desce. S vlnou pod ním je celkem bezpečně sjetelný. Pak nás čeká ještě několik jezů a stupňů, které většinou přenášíme. Když projíždíme okolo vodočtu ve Slatině, je na něm 110 cm. Opravdu super voda pro horní i dolní úsek. Přenášení jezů nás začíná docela unavovat a chvílemi se vyvalujeme na probleskujícím slunci, abychom rozhýbali ztuhlé nohy. V Rybné nad Zdobnicí nás překvapí několik po sobě jdoucích stupínků, které jsou na konci vesnice. Je za nimi vývar, ale skočit a přejet se dají. Najíždíme do závěrečného úseku zvané Peklo. Jedná se o krásný kaňon, jenže únava a prochladnutí jsou znát. Nevnímáme již tolik okolí, ale soustředíme se na pádlování a co nejrychlejšího sjetí závěrečného úseku. Už si myslím, že tam každou chvíli musíme být. Bohužel, je to docela dlouhá štreka. Vysvobození přichází jezem v Pekle nad Zdobnicí, který přenášíme. 300m pod ním zastavujeme u starého dřevěného mostu, kde na nás čeká auto a teplé oblečení.

Trasu o délce zhruba 20km jsme onu únorovou sobotu zvládli během 3 hodin. Poježdění to bylo velmi krásné. Samé vlny, peřeje, rychle tekoucí proud. Škoda, že jsme závěrečný úsek nemohli tolik vychutnat, jelikož i zde je to velmi nejen krajinově zajímavé. Horní část do Slatiny byla okolo WW II-III v úzkém korytě do 5m, pak okolo WW II-I. Za stavu 110 na vodočtu je to velmi pěkný zážitek, který však bývá jen vyjímečně a velmi krátce zjara. Nenechte si ho ujít. Jen si dejte v horní části pozor na onen vypečený mostek, a pak na padlé stromy kdekoliv po cestě až k soutoku s Říčkou.

Petr