Stalo se to už před dvěma lety. Toho roku opět řádila jakási pseudozima. Je to zima, kdy není klasické zimní počasí tak, jak bychom ho čekali při pohledu na kalendář, ale ani jaro, i když se to tak na první pohled jeví. Nejdůležitější je, že všude to teklo, takže nastalo krátké rozhodování kam se vydat. Jakkoliv nemám zimu spojenou s vodáctvím a své cesty po vlnách podnikám až s příchodem jara, tentokrát se to prostě hodilo. Volba padla na horní Hejlovku.

Vyrazili jsme ve složení samba + kajak a naše putování začalo pod mostem u samoty Chodeč nedaleko Dubovic. Dnes už nevím jaký byl stav, ale vody bylo dost, což na Hejlovce prý bývá jen zřídka. Právě pro tuto poněkud raritní příležitost jsme se vydali právě sem. Hned v úvodu nás přivítaly větve a padlý strom, a tak se muselo poctivě vylézt a přenášet.

A zhruba v tomto duchu to šlo asi jako na vlašimské Blanici. Co chvíli se vyskytla nějaká bariéra v podobě spadlého stromu nebo nízké či zhroucené lávky. Občas se dalo přešoupat, někdy proklestit větvovím, ale nejčastěji se prostě lezlo ven. Ze svého kajaku jsem tak záviděl posádce samby, kterak jednoduše opouští své pozice a s lehkostí vystupuje. Vysoukat se z těsného sevření kajaku a přitom se nepřevrátit bylo mnohem složitější.

Místy nás říčka překvapila pěknými úseky bez bariér a samozřejmě krásnou přírodou. Se zbytky sněhu kolem nás se stále jednalo spíše o zimní a tudíž vcelku smutnou krajinu, která se má teprve jarem probudit. To probuzení ale bylo ještě v nedohlednu. Pozitivní náladu nám ladilo takřka bezmračné nebe a milé sluníčko.

Potok Hejlovka je vlastně Želivka v těchto místech ještě v plenkách. Umí být příjemně peřejnatá i potokářsky klidná. Šplouchá o skály nebo se líně valí mezi loukami a za dnešního stavu dokonce tíhne k vylití ze břehů. Je uzoučká a často nabídne jen skromný koridor mezi zmáčenými větvemi popadaných stromů a jindy zase překvapivě široká. Stručně řečeno: rozmanitá a krásná.

Nejhezčí úsek nás čekal v peřejích kolem trampské osady mezi Lipicemi a Čakovicemi, kde se zařízne do lesnatého údolí a má viditelný spád. Později jsme si povšimli, že ubylo popadaných stromů a dost často se plulo bez přenášení. To ale dříve či později taky přijde na řadu a při jednom takovém jsem si tak nešikovně a naivně najel bokem k padlému stromu chtíc vystoupit, že mě proud otočil pod kmen a 17.únor tak zůstane dnem mého nejranějšího koupání. Jakkoliv nešlo o nijak dramatickou událost, zamrazí při pomyšlení, jak bych se z toho dostal, kdyby ze stromu trčely ke dnu větve.

I přes tuhle nečekanou šlamastiku se dál plulo velmi svižně a pěkně a stihli bychom to snad i do Krasíkovic k autu, ale čas byl neúprosný a měl jsem obavu z prochladnutí. Výlet proto skončil pod mostem silnice II/112 nedaleko Pelhřimova, i když by se krásně plulo ještě dál v teď už docela širokém korytě ve svižném proudu.

Pěšky jsme se hodinu a půl vraceli do místa původního vyplutí. Žlutá turistická značka z velké části kopírovala tok řeky, a proto jsme se mohli kochat jejími vlnami ještě z pohledu turisty – suchozemce. Vadu na kráse představoval jen kůrovcem zdevastovaný les, což na druhou stranu umožňovalo vidět více. Dříve to tu muselo být nepochybně ještě kouzelnější.

Hejlovka rozhodně stojí za to a to navzdory přenášení. A čím níže po proudu, tím ještě líp. Není to bůhví jaký adrenalin pro náročné, ale potokářovo srdce zaplesá.

Jan Štícha