Když zavolá Ivis, znamená to, že vymyslel nějakou ptákovinu, na kterou by rád spolujezdce, druhé auto nebo nejlépe obojí. Kdoví, co to do mě vjelo, že jsem mu to první slíbila. To druhé nepůjde. Auto potřebuje manžel, který vůbec nemá chuť ráchat se ve studené vodě. To jsem ještě neřekla, že Ivis zavolal o sobotním poledni posledního listopadového víkendu a já měla půl dne na to, abych si promyslela, co na sebe. My letní vodáci, co vlastníme jen plavidlo a plavky a za nejdůležitější ochranné pomůcky na vodu považujeme slamák a repelent, na takovou výpravu nejsme zrovna moc připraveni. Nicméně doma se našel jeden letní neoprén s krátkými nohavicemi a rukávy, ze kterého manžel už vytloustl, neoprénové rukavice a vysoké gumové holínky. Doplněno funkčním prádlem a dvěma větrovkami už to vypadá, že bych nemusela hned dopoledne zmrznout.

A tak v neděli ráno odjíždím s Ivisem do Vladislavi mrknout se na to, jak vypadá upuštěná Dalešická přehrada. Podle Povodí Moravy je hladina snížená o 8 metrů (v reále to bylo jen asi o 6, protože během druhé poloviny noci a dopoledne přečerpávací elektrárna zase napouštěla). Otázkou je, zda bude stačit voda v řece, ještě včera byla na semaforku aspoň žlutá, dnes ráno už svítí červená. Ale vodočet je daleko, snad za ním ještě něco přiteklo. A na prvním úseku nám pomůžou jezy.

Ivis v sobotu taky nezahálel a provedl první průzkum ze břehu. A tak už víme, kam postavit auto i kde skončit, aby se tam zase dalo autem dojet. Ivisovu pálavu nafukujeme ve Vladislavi u mostu na ř.km 88,6. Vody je tu dost, nadržuje ji jez na km 88,2. A hned zjišťujeme malý problémek – oba pádlujeme nalevo. Kormidelník se musí poslouchat, tak si přehazuju ruce. S mozkem je ale potíž, nechce to vzít na vědomí. Od té doby hlásím kameny vpravo, když jsou vlevo, na pokyn vlevo mířím doprava, a když se blíží složitější manévr, automaticky přehodím pádlo zpátky, ani o tom nevím. První překážkou v plavbě je několik padlých stromů, kvůli kterým ale z vody nemusíme: pod tím prvním jsme se dokázali protáhnout úplně vpravo, ty další se daly vždycky někudy objet.

První jez je šikmý, ale vody teče málo, tak Pálavu stahujeme po kamenech při pravém břehu. Nejhorší je vystupování, nastupování a popocházení v holinkách, aby mi do nich nenateklo. Pod jezem následuje kamenitý úsek. Kameny sice lezou z vody, ale cesta mezi nimi se dá s trochou předvídavosti všude najít. Následuje druhý jez u Čermákova mlýna na km 87,4. Ani přes něj neteče dost vody, tak přenášíme opět vpravo. Znovu následuje kamenitý úsek, tentokrát delší a hezčí. Škoda, že není vody trochu víc. Takhle jsme si občas sedli břichem Pálavy na placák a ne a ne se z něho odpíchnout pryč. Na závěr přišla řada asi pěti největších kamenů zleva doprava přes celou řeku a za nimi se voda rozběhla a míří na další jez u Jirkasova mlýna.

Jez u Čermákova mlýna bývá zatopený někdy, ten u Jirkasova vždycky. Je to poznat podle všudypřítomného bahna, na které teď musíme rychle vystoupit. Volíme pravý břeh. Rychlý nájezd na břeh a přes špici lodě se snažíme dosáhnout až na spásné kameny za blátem. Holínky se teď zdají být velmi dobrou volbou. Po zkušenosti s dvěma předchozími jezy vytahujeme Pálavu na břeh a poponášíme ji za jez. Tam ale opravdu není, jak nasednout. Tyhle měkké propadající se vrstvy nepřekonáme. Zato na jezu se dá najít sjízdná cestička hned u pravého břehu. Vracíme se tedy i s lodí nad jez a snažíme se zase do ní dostat zpátky. Loď vzdoruje. Záď zatížená batohem s převlečky se zapíchla do bahna a nechce sklouznout do vody. A my se blíž nedostaneme. Pomohlo až nalezení velkého kamene, který jsme hodili do bahna u břehu a udělali ten krok navíc. Pak už se loď nechala odstrčit, my zase přes špici nalezli. Snažíme se ještě opucovat boty od bláta, ale jez se blíží, tak se musíme smířit s bahnem v pokojíčku. Frčíme esíčkem dolů jak po tobogánu a dole rychle točíme zpátky pod jez, abychom se nezapíchli do bahna. Proudnice je totiž na druhé straně.

Pod jezem se řeka zúžila a nese nás mezi vždy jedním bahnitým a jedním kamenitým břehem vymydleným údolím, kde dřív bývaly chalupy, louky a lesy. Skály i lesnaté stráně nad nimi zůstaly pěkné pořád.

Tři - čtyři kilometry nás to pěkně neslo, a pak se řeka rozlila do šíře a nenápadně začalo vzdutí přehrady. Proud ještě pořád pomáhá, ale míň.

Vlevo se objevilo přístaviště Koněšín, molo je na zimu uklizeno pryč, schody jsou vysoko nad vodou. A další pláž už je ta naše, tady budeme vystupovat. Do zátoky míříme nejen my, ale i dva čluny s rybáři. Tak se Ivis zeptal, jestli náhodou neodjíždějí. Ano a za půl hodiny ho vezmou až do Vladislavi. Tak to úžasně klaplo.

Tu půlhodinu jsme strávili ještě popojížděním po přehradě a já si pak vzala na starost vypucování lodi. Ivis neměl čím, tak jsem pohledala v rybářských pramicích a jednu obří houbu našla. Pucuju, pucuju a co se mi nepovedlo za celé dopoledne, provedla jsem teď. Tu obří houbu jsem si vyždímala do holinky.

Ivis byl brzo zpátky, naložili jsme Pálavu, zajeli si na oběd, a protože stále bylo jen chvilku po poledni, zajeli jsme si sjet ještě upuštěnou Brněnskou přehradu - o té tu před nedávnem psal Vladimír.

Slávka