aneb kde je vůle, tam je cesta

Akce, kterou jsem pro mé kamarády plánoval, nese jméno Kyjovka. Tedy, její úsek od Lanžhota po ústí do Dyje. Je to úsek vyplněný lužním lesem, kterým se Kyjovka kroutí tajemně a vinutě jako tenké střevo v břiše. Tento kout by na mapách snesl označení „Hic sunt leones“ neboli Zde jsou lvi. Tedy spíš komáři, skuteční páni těchto krajin. Ti už naštěstí odletěli do teplých krajin a proto by na mapě slušel nápis „Hic není nic“. Tedy nic, co by nás dostatečně varovalo před lehkovážným opuštěním civilizace.
Naštěstí jsem dostal záchvat poctivosti a týden předem se zajel na místo plánovaného dobrodružství podívat. Pohled stoupající od zabahněných nohou ke změti šlahounů, kmenů a kmínků zasahujících z lesa přes koryto řeky sevřené hlinitými břehy dostatečně vykreslily představu plánovaného splutí: Deset lidí s pálavami na zádech se za houstnoucího šera potácí neproklestěným lužním lesem, zapadá do mokřin, klopýtá přes vývraty a snaží se najít něco jako cestu, která by vedla kamkoliv. Morální zábrany padají a jedna jediná idea drží tuto partu pohromadě, a to nenávist k tomu, kdo tuto akci vymyslel.
Kyjovku tedy odsouvám na neurčito (na privátní akci s osobou podobně maniakálního odhodlání) a volím náhradní akci: Zámeckou Dyji.
Citováno z článku ZÁMECKÁ DYJE aneb V peřejích Moravské Amazonky.

Poskočil čas a Kyjovka je opět na programu dne. Jednak ji bereme jako nesplacený dluh, jednak ji zaktualizoval nestor moravských vodáků Pepa Vlnka záměrem uskutečnit na ní podzimní burčákovou plavbu. Domlouvám se s mým kmenovým parťákem Sávou a kamarádem Jirkou a vyrážíme směr Lanžhot. Na mostě přes Kyjovku nejsem poprvé, proto mne překvapuje nízký vodní stav. Kamarádi na mostku poprvé zřejmě jsou a nízký stav berou jako samozřejmost. Po včerejší akci pro veřejnost (Find Your Move), kdy jsem půl dne stál po kolena v říjnové přehradě a nakládal klienty do raftů, je mi celkem jedno, jak to dnes na Kyjovce dopadne, protože nic horšího než chlad od nohou být nemůže. Nafukujeme pálavy, abychom se vydali do hloubi lužních lesů nad soutokem Kyjovky a všech jejích ramen s Dyjí. Po mostě zatím přejíždějí domorodí cyklisté z Lanžhota. Když nás vidí, poklepávají si významně rukou na čelo. Chápeme, ten pozdrav u nás zavedl na povel „odzdravit“ jeden bývalý předseda. Jen jsme si nemysleli, že ho znají i v Lanžhotě. Poklepáváme si proto s přátelským úsměvem rukou na čelo také.

První dva kilometry se celkem nic neděje. Řeka se plouží regulovaným korytem a připomíná mi Cézavu, akorát o něco širší a méně smradlavou. V mysli nám převládá povznášející myšlenka, že plujeme ve stopách Pepy Vlnky, který má na každý moravský tok prioritní nárok jako hradní pán na děvu z lidu v rámci oblíbené akce „Ius Primae Noctis“. Vidina, že slavný Pepa plul před námi dodává sílu našim pažím a všechny pochybnosti z další pouti zahání přes regulační hráz, která v tomto úseku Kyjovku vymezuje. Vždyť plujeme za Pepou. Před totálním vnořením se do magické říše Soutoku potkáváme jedinou lidskou bytost za celou plavbu. Na břehu, kolem něhož plujeme, vidím modré jízdní kolo („Hele, picykl“) a vzápětí se zamotáváme do udice („Hele, rybář“).

„Úzká řeka, co?“ ozývá se ironicky ze břehu.
„Úzká“, odpovídá s výrazem nevinného nepochopení Jirka, „ale krásná“.
Někdy je dobré, že jsou břehy jihomoravských lužních toků tvořeny bahnem a ne kameny.

První strom balí řeku do svých větví a já si říkám: „Už to začíná,“ vzpomínaje, že na tomto místě před rokem manželka odmítla jít dál. A skutečně. Kyjovka odhazuje svoji doposud pokornou masku a rozehrává rejstřík svých dovedností, jak otrávit vodákům život. „Vlk odhodil beránčí kůži a zařval,“ řekl by Jiří Brdečka. Až na to, že opravdové utrpení je němé, v našem případě prokládané komentáři („A ku…a, zase je to zaslepené“), technickými pokyny („Přetáhni to raději přes zákrut, tam to snad bude lepší“), projevy zoufalství („Do p…le, tam je další zátaras“), to vše podmalováno syčením kopřiv žahajících naši kůži, šploucháním vody, mlaskáním bahna pod neoprénkami hledajícími při přenášení pevnou oporu, podrážděným reptáním lodí odhrnovaných petek a potměšilým pištěním komářích samiček (Cherchez la Feme… ony si tě ty mrchy najdou samy).

Abych však byl spravedlivý, toto nízké hemžení se odehrává ve velebném prostředí všezelené džungle rostlin pod vysokou klenbou podzimem pozlacených stromů, které dovádějí do reality metaforické rčení „chrám přírody“. A jako v opravdovém chrámu, utrpení u pat jeho sloupů neumenšuje jeho velebnost a nádheru, ba naopak. Slunce dokresluje plnost podzimní atmosféry v prostředí, kde doposud nedominuje – aspoň navenek – člověk. A tak pracujeme, vybíráme často obtížně plavební dráhu, balancujeme na polozatopených kmenech, shýbáme se a prorážíme menší zátarasy, ale zároveň se cítíme povznešeně, protože poznáváme, že je to objevitelsky povzbuzující a krásné.

Tomu odpovídá i morálka našeho týmu. Sáva s Jirkou s výhodou dvou pádel na lodi na mne dokonce čekají, když se zdržím fotografováním, přestože se tím prodlužuje jejich čas k dosažení Dyje, která prý teče na konci tohoto utrpení. Jirka, který s námi pluje podruhé, v desetiminutových intervalech prohlašuje, jak se mu to líbí, a to i po absolvování úseku mezi druhým a pátým kilometrem od Lanžhotu, který je co do vodáckých protivenství nejvýživnější. Ba dokonce projevil zájem o vstup do oddílu včetně zaplacení všech příspěvků, což mne však, hledě na jeho polonahé tělo ve slipech vystavené kopřivám a obkroužené komáry, uvedlo do jisté ostražitosti stran jeho možného masochismu. Avšak, kdo z nás vodáků a potokářů zvlášť není tak trochu masochista…

A pak, pořád je zde ještě motivace následování slovutného Pepy Vlnky. Bohatší čerstvými zkušenostmi při přelézání padlých stromů a brodění se mořem kopřiv při obnášení nesjízdných zátarasů si barvitě představuji, kterak s jednodenním zpožděním připlujeme k proradnému místu, kde Pepa oslepen bahnem po pás v žabincích, se zlomeným pádlem v ruce, opuštěn svými druhy a obklopen na břehu krvežíznivými jeleny bude počítat poslední okamžiky svého života. Vžívám se do role Stanleyho před Dr. Livingstonem a již si plánuji, jak jej v souladu s legendou oslovím: „Pepa Vlnka, předpokládám?“
A tímto skutkem vstoupím do vodáckých dějin. Všímám si pozorně stop na jedině možných místech po přenášení, ale nevidím jedinou lidskou šlápotu. Jelení stopy by byly, ale po Pepovi ani tuchy. Anebo je to tak dobrý vodák, že ani nejbeznadějnější překážky přenášet nemusí? To ještě nevím, že jsa jako čerstvý důchodce mimo realitu času jsem se spletl o týden dřív a místo za Pepou se honím za jeho přeludem.

Mezi druhým a pátým kilometrem řeka zkouší, co vydržíte. Teď již rozumíme „pozdravu“ domorodců. Překážky se stupňují a nabývají na zákeřnosti. Již to nejsou pouhé kmeny nebo náplavy dřeva a rostlin. Při přetahování zátarasu zvící meze prorostlé kopřivami přes celou šíři řeky Sáva varuje: „Bacha, stojím na petkách. Jak šlápnete vedle, propadnete se.“
Přetahujeme jeden zátaras a po deseti metrech volné řeky je druhý. Obnést zároveň je nelze, břehy jsou neprostupné. Musíme si řeku užít až do konce. To ještě nevíme, že druhý takový výživný úsek bude dva kilometry před ústím do Dyje. Ne-li výživnější.

Po překonání vstupních zkoušek začne být Kyjovka příjemnější, společenštější. Divoké buřiny na březích znatelně ubude, řeka se rozšíří a jako by zvážní. Okolí řeky tvoří prales vzrostlých dubů, střídaný občas mladým lesem za drátěným plotem obory. Charakteru okolí odpovídají i překážky v řece – tedy, ne, že by jich bylo méně, ale jsou tvořeny nejvíce mohutnými kmeny se snadným přetahováním. Velebný charakter okolního lesa na nás má bezděčný vliv, nadáváme jen občas a poměrně slušnými výrazy. Tento charakter přetrvává po celou střední část Kyjovky mezi Lanžhotem a ústím. Plavba zde je krásná a s vědomím, že jsme široko daleko sami, povznášející a sváteční.

Jak se však říká, dobrého pomálu, pýcha předchází pád, nechval dne před večerem, dobré bydlo pálí a všeho dočasu. A tak se nám Kyjovka namlsala až se posléze zbláznila. Ponechala si šíři a hutnost, kterou však dokázala neuvěřitelným způsobem zablokovat náplavy, které jsme dosud neviděli. Solidní kmeny na přenášení zmizely a naplavené dřevo je kombinováno jakýmsi žabincem, který při rozhrnutí (a ono nic jiného nezbývá) uvolňuje smrdutý plyn. Řeka i v šířce deseti metrů dokáže náhle zmizet a objeví se v plné kráse poté, co překážku v potu tváře a dani krve komárům obnesete. Manýry řeky se stupňují ve vymýšlení bláznivých kreací z mrtvých stromů a návalů z rákosí, které slibují blízkost Dyje, v čemž ale klamou.

Určité známky signalizují blízkost civilizace a tedy konce naší cesty. Bláhový omyl. Poslední etuda rozjívené řeky začíná. Kyjovka se uvolňuje ze sevření lesů a překvapivě přijímá zprava rychlý tok stejné šíře jako ona sama, který vzápětí bystře odtéká loukami doleva (písmeno T). Chvilku přemýšlíme a logicky následujeme levý odtékající proud. Je to však příliš krásné, než aby to byla pravda a vodácká intuice nám velí zastavit a ověřit situaci. A omyl je jasný – Dyje má velkou vodu, která odtéká proti proudu Kyjovky odlehčovacím ramenem, jež se vlévá až po dlouhé pouti do Moravy. Vpravo bylo správně. Přes louku přetahujeme pálavy kolem čerpadel nafty zpět na protipovodňový val a pak dále do původního toku Kyjovky. Po stu metrech opět přetahujeme. Tentokrát umělá překážka – drátěné pletivo obory natažené pod mostem. Cesta vede nahoru na břeh a po žebříku přes plot obory. Ještě, že to máme nacvičené z Hostačovky. Plotolezecká vložka nás nezviklá.

Co bylo dál? Vodácké utrpení. Prosluněná široká řeka s naprosto nesmyslnými zátarasy, prorostlými radostnou vegetací a bobtnajícími bahenním plynem. Při přenášení nás na břehu místo kopřiv (ty taky) a malých kmínků čekaly velké stromy s nízkými větvemi, skrz které se těžko dostává na břeh a přenáší v podřepu. Poslední kilometr jsme pluli snad hodinu. Spásná Dyje přitom teče pár set metrů od vás, pouze přes pole. Pomalu přestáváte věřit, že Dyje vůbec existuje. Ale ona existuje a již se zprava valí mohutný velkou vodou zdvižený proud. Na soutoku obou řek veliký kříž.

Kříž je mohutné znamení, za kterým ve středověku putovaly zástupy dobýt Jeruzalém. Na cestě za křížem hledali lidé lepší život a dosažení cíle, který je nad úrovní všedních dnů. Kříž je symbolem utrpení, ale i očisty, naplnění a naděje.
To vše jsme si na Kyjovce prožili. Co k tomu více říct?
Na Chrudimce před týdnem jsem vyfotil deset snímků. Na Kyjovce sto padesát.
Tak na té řece, sakra, musí něco být?!

Praktické informace:

Doprava pouze autem přes Břeclav na Lanžhot k silničnímu mostu přes Kyjovku a dále po staré silnici přes hranici na Slovensko (Sekule, Moravský sv. Ján) a doprava přes řeku Moravu do Rakouska do Rabensburgu (z Lanžhota cca 15 minut). Na začátku této obce uhnout doprava k čističce (ale ne hned první odbočkou obci k Lama Wiese), kde je možno nechat auto na pendla (až k řece = 1 km je omezení, vhodné obhlédnout místo zakončení plavby). Na konci plavby jsme si až k řece zajeli autem na otočku pro lodě.

Anebo je možno pokračovat po dálnici až cca 1 km za hranici se Slovenskem (dálniční známku nikdo nechtěl, asi to tolerují) na první sjezd do Kútů, a pak Sekule atd.

Řeka měří od Lanžhota do ústí asi 13 km, vodní stav dostačující asi vždy. Obtížnost dle klasické stupnice ZW B, skutečná obtížnost dík překážkám daleko vyšší. Doba plavby bez přestávek (sežrali by vás komáři, kteří se nad hladinou řeky kupodivu nedrží, byli i počátkem října) 4,5 hodiny (na pálavách). Dokončení plavby po Dyji k optimálnímu výstupnímu místu u Rabensburgu asi 800 m.

Vladimír Hejtmánek