Neděle 13. srpna – den vyplutí (kilometr 91)

Ráno vypadalo nevlídně, ale rychle se vyčasilo. Dosud hnědý nátěr na lodi začal schnout a tím pádem i černat. Sbalil jsem své věci a narvané loďáky šoupl do jutových pytlů. Pak jsem se věnoval úpravám nátěru na dně lodě. Po desáté se objevil Doktor a přivezl s sebou pádlaře od rakouských myslivců z napoleonských válek. Balíme další věci, loď zvolna schne. Předávám Doktorovi poštu a razítko. Před polednem plavidlo znovu spouštíme na vodu. Ještě na pár místech teče, takže prodělávám rychlokurs se stavební pěnou a přetěsňuji spáry po obvodu lodi, kde se stýká dno s boky. Nejvíc se věnuji zádi, kam se ale přes pevnou sedačku nemůžu pořádně dostat. Pěna mizerně drží, ale voda do lodi už neteče, jenom prosakuje. Instaluju podlážku a sedačky. Pánové v mezičase přeparkovali auto a vrátili klíče od vrat komplexu. Nakládáme, instalujeme dělo na příď, pak následuje krátký proslov, křest lodi (jest polita dobrým bílým vínem, klasická rána lahví do přídě by prošla skrz oba boky), padne slavnostní výstřel z mého deringeru a dojde i na nějaké to „Hurá!“ a vztyčování vlajky. Naše „úžasné“ plavidlo dostalo jméno „Eunice“. Ocitám se v zádi coby kormidelník, zatímco starý šífák Doktor se prohlašuje za kapitána a straší vodu pádlem na přídi.

Je jedna hodina po poledni. Vyplouváme za jasného počasí po proudu směrem ke Kolínu. Kolem druhé jsme po dlouhé přeháňce hnusně promoklí u zdymadla, ale obsluha nikde. Na zavolání mobilem nakonec „komorník“ dorazí a spouští nás zdymadlem. Sděluje nám radostnou novinu, že pracovní doba je od šesti do dvou a pak už obsluha jenom drží hotovost cca do půl šesté. Naštěstí upozorňuje „komorníky“ dál po proudu. Počasí se zlepšuje, kolem čtvrté proplouváme zdymadlem Klavary a před pátou jsme v komoře Velký Osek. Dáma obsluhující zdymadlo nám telefonicky ověřuje možnost proplutí Poděbradskou komorou, ale tam na nás „komorník“ nehodlá čekat, takže kotvíme na kilometru 74, kde je prima místo na táboření. Vyvazujeme Eunici k jakémusi molu a vykládáme bagáž. V pohodě jsme se utábořili, něco pojedli a zalezli do dek.

Pondělí 14. srpna (kilometr 74)

Zvedáme se kolem sedmé a před osmou vyrážíme. Je slunečno, prvních dvacet minut máme dokonce vítr v zádech. Naposledy. Čeká nás plánovaných 30 + zameškaných včerejších 10, dohromady tedy 40 kilometrů po víceméně stojaté vodě. Kolem deváté jsme na zdymadle v Poděbradech. Doktora tam jakýsi chlapík vítá blbými kecy, ale za chvilku doráží „komorník“ a proplouváme zdymadlem (kilometr 67,1) . Pak se za silného protivětru pomalu prokousáváme tuhotekutou plání směrem k Nymburku. Potkáváme dva šífy z protisměru a několik kluků na rychlostních kánoích a kajacích. Kormidlovat tyhle příšerné necky, když na jednom boku zabíráme dva a na druhém jen jeden, není žádný med. Doktorovy kecy to navíc nijak neusnadňují. V každé druhé komoře vyléváme žejdlíkem prosakující vodu. Kolem poledne proplouváme Nymburkem (další zdymadlo), kde nás očekává Flegma. Chvíli pokecáme, zkonzumujeme nějaké zásoby a jedem dál. Je docela hezky, proplouváme zdymadla Kostomlaty, Hradištko, Lysá.

Okolo plave spousta žabince a klád, vítr fouká buď z boku, nebo z protisměru. Při průjezdu zdymadly okrajuji z boků oštípané kusy palubek, abych si do rukou nevrazil třísky. Kvapná stavba lodě nebyla zcela dokončena, takže Eunici chybí obrubnice a holé hrany boků z tenkých palubek se ohavně chlupatí. V pozdním odpoledni proplouváme pro dnešek posledním zdymadlem v Čelákovicích a táboříme těsně před obcí Toušeň. Žene se cosi jako bouřka. Vykládáme loď, náš pádlař dnes končí a dalšího naložíme zítra v Brandýse. Doktor odvádí svůj „motůrek“ do vsi, kde v hospodě čekají na odvoz, zatímco já na 32. kilometru buduji přístřešek, klohním večeři, hlídám psa, který nám cestou spadl přes palubu a diskutuji s procházejícími domorodci. Za šera se Doktor vrací z hospody a za rachotu kroužících vrtulníků to zalamujeme do dek. Ještě mě napadá, že když pan Šmíd psal v „Proč bychom se netopili“ o vodáckém pekle zvaném „nekonečný volej“, vynechal studený déšť, protivítr a na střídačku pekelné vedro křížené s bezvětřím. Pak konečně vadnu.

Úterý 15. srpna (kilometr 32)

Kolem sedmé ranní urychleně balíme a vyplouváme ve dvou ku Brandejsu. Začíná pršet. Doktorovo vylízané psisko opět vypadává z lodě a jeví snahu dezertovat. Doktor honí po břehu čokla a vyhrožuje mu děsivou smrtí. Déšť houstne a vypadá, že takhle bude pršet minimálně týden. Míjíme loděnici, kde přes plot vyčnívá trup luxusní jachty v lehce historizujícím stylu. V devět jsme i přes extempóre se psem v komoře v Brandýse a o kus dál nakládáme Dešťovku. Na komoře jsme doplnili zásoby pitné vody a Doktor vyrazil na nákupy. Je mi ohavná kosa, beru si pod košili plovačku. Odrážíme za pošmourného počasí kolem desáté, opět máme tři pádla ve vodě. Aby byla funkční opravdu tři, poučuje Dešťovka Doktora, jak správně zabrat (to se čas od času opakuje až do Obříství). Počasí se zlepšuje, přestává pršet. Občas vykukuje slunce a začíná být teplo. Proplouváme několik zdymadel, pod tím v Neratovicích obhlížíme místní chemičku. Taky tam sundavám plovačku z pod košile, už jsem stihl rozmrznout. Smrad z chemičky není tak strašný, loď ani pádla nejeví snahu k rozpouštění, což považuji za dobré znamení. Doplouváme ke zdymadlu Obříství. „Za deset minut jsem tady,“ znamená dvacet minut čekání na „komorníka“. Od zdymadla se necháváme nést proudem – oficiálně se tomu říká „plout samotíží“. Pomalu se suneme k Mělníku. Posádka spí a já udržuji loď v proudu. Před soutokem s Vltavou zhruba dva kilometry pádlujeme, přičemž míjíme zbytky kdysi zrušeného jezu, o kterém kilometráže svorně uvádějí, že je funkční. Na soutoku (říční kilometr nula!) vystupujeme a fotíme se. Vltava proklatě svižně teče. Za slunečného počasí proplouváme Mělníkem, míjíme zdejší přístav a poblíž kilometru čtyři táboříme na skvělém plácku. Dešťovka rozdělává ohýnek, jíme, popíjíme a tlacháme. Po setmění zalézáme do dek ve svých přístřešcích.

Středa 16. srpna (kilometr 4)

Ráno vstáváme o něco později a po snídani kolem půl deváté zvedáme kotvy. Proplouváme kolem ostrova a blížíme se ke zdymadlu Liběchov. Zde dáváme přednost šífu z protisměru, Doktor doplňuje vodu a pro proplutí dávám ránu z deringeru. Doktor sice projevil snahu vypálit na přání „komorníka“ z děla, ale silně grafitovaný a mírně zavlhlý střelný prach úspěšně vzdoruje snaze o zapálení doutnákem. Na obzoru je další plavidlo, tentokrát vana s tlačákem a za chvíli míjíme i měřící loď. Zhruba kilometr pod zdymadlem čeká překvápko – vlny v řečišti nejsou od lodě, ale jde o peřej, která zde vzniká za vyššího průtoku vody. Eunice po skoro metr vysokých zalamujících se vlnách nádherně skáče a mě pronásledují obavy, aby se samou radostí nerozložila na prkýnka. Dešťovka sice navrhuje obrat do vracáku vpravo, vypádlování proti proudu a druhé sjetí peřeje, ale je přehlasována. Zvolna se šineme po proudu.

Zanedlouho kotvíme ve Štětí, kde posádka vyráží na nákupy, zatímco hlídám loď. Kolem poledne odplouváme. Míjíme charakteristicky páchnoucí papírnu a proplouváme dalším zdymadlem. Pod ním potkáváme soukromou motorovou jachtičku. Na dvacátém kilometru je obstojný flek k přespání, takže tentokrát v pohodě kotvíme už kolem druhé. Předávka pošty má být v Roudnici na kilometru 27 v šest ráno, takže nás čeká rychlý start za tmy. Kecáme, vaříme, sušíme věci a přebalujeme pro rychlý noční start. Pokouším se spáchat ekologickou katastrofu – koupu se v Labi. Účinky průmyslu se mi však nedaří přebít. Odpoledne ještě Doktora vyděsila kolemjedoucí loď, o které se domníval, že ji za svého působení u paroplavby osobně a definitivně poslal do šrotu. Nejspíš to ale nebyla ona (byť tak, jako hromada šrotu, vypadala) a byl to jen stejný typ téhož čísla. Přístřešky tentokrát nestavíme a za tmy uléháme.

Čtvrtek 17. srpna (kilometr 20)

Je kolem čtvrté ráno – balíme a nakládáme při svitu Měsíce, v půl páté už jsme na řece. Našemu kapitánovi trvalo balení nejdéle, zato je dost plodný na komentáře. Kolem páté míjíme kilometr 24. Doktorovi řve mobil – volá Kovpak (šerif Pony express corralu), kde že se flákáme, když na nás už čekají. Dozvídá se, že si nás objednali na šestou a tak nás budou mít. Mezi půl a třičtvrtě na šest připlouváme do Roudnice. Před námi ční do řeky molo s transparentem na zábradlí, které se černá lidmi a blýská foťáky. Přirážíme a předáváme poštu. Postmaster ji přejímá a předává jezdcům, kteří vzápětí mizí v temnotách. Odrážíme a přeplouváme ke zdymadlu. Vyloďujeme Dešťovku a pokračujeme dalších 10 km k loděnici. Svítá.

Kolem osmé jsme v loděnici, vykládáme věci, vyléváme loď a uklízíme ji, převlékám se do cestovních hadrů. Když jsme loď vytáhli na břeh, zjistili jsme, že dno nabobtnalo minimálně o 3 cm na šířku a že prkna zrcadla se ošklivě rozlezla – jednou z mezer by prošel prst. Mezitím dorazil Grizzly, pomohl nám uklidit Eunici, dopravil mě na vlak do Lovosic a Doktora domů.

Ojedinělá a po mnoha letech, ne-li staletích, první poštovní plavba skončila. Stop na rukou není tolik, kolika bych se obával. Ztráty na materiálu se nekonaly a „vagón s poštou dojel včas“. Na řece jsme potkali celkem pět šífů různých typů, jednu privátní jachtu, několik sportovců a ze břehu viděli proplouvat celkem asi šest dalších lodí. Vyhnuli jsme se nežádoucí pozornosti jak nenechavců, hmyzu a divé zvěře, tak i nejrůznějších úředních orgánů. Úkol byl splněn a zůstává otázkou, jestli se podobná akce bude ještě někdy opakovat. I kdyby k tomu došlo, už to nebude poprvé....

Střelec