Po úspěšně propádlovaném 25. prosinci jsem v potokaření pokračoval i další den, akorát už bez Andílka. Poté, co jsem splul limitní Ledhujku z Police, jsem po jistém váhání pohrdl plnými koryty horní Metuje i nedalekého Dřevíče. Lákalo mne totiž vidět, jak to vypadá s Petříkovickým potokem. Už první letmý pohled na něj z auta na horním okraji Petříkovic se zdál být slibným. Ten druhý bližší po vystoupení to jen potvrdil. Přejezd sem nebyl marným a mohlo se jít zase do kajaku.

Korytem se valilo hned od startu dost slušné množství hnědé vody, která navíc rychle přibývala. Z obou stran do něho totiž průběžně přitékala jedna drobná stružka za druhou. Ostatně po většinu mé plavby pršelo. Oproti klidným potokům z předchozího dne ten Petříkovický slušně uháněl a jeho hladinu zdobily četné vlnky. V samotných Petříkovicích bylo až na ojedinělé otravující větve příbřežních porostů koryto bez překážek a plulo se velmi příjemně.

Komu by nestačily vlnky přírodní, toho tady potěší bez problémů sjízdný umělý stupeň.

Na dolním konci vesnice je postaven poměrně vysoký jez s lávkou. Jeho horní část sice byla v danou chvíli zvednutá, ale rozhodně ne tolik, aby se pod ni někdo vešel s lodí. Přenesení po pravém břehu bylo ovšem bez komplikací.

Za tímhle jezem začalo překážek v korytě přibývat. Projet se ale kvůli stromům nedalo pouze jedno místo, hned za objektem prvorepublikového opevnění na levém břehu.

Díky lesnatému okolí je třeba pod Petříkovicemi s podobnými nástrahami počítat. Vzhledem k rychlému proudu nemusí být přitom za vyššího průtoku moc času na patřičnou reakci.

Sám jsem na břeh šel později ještě jednou. Tentokráte byl důvodem druhý jez. Asi bych se pod lávku nad ním o chlup vešel, ale nechtěl jsem si komplikovat situaci. Vlevo od něho vede náhon, takže přenášení je lepší vpravo. Bez nějakého dalšího výraznějšího zdržování jsem se posléze dostal do okrajové části Trutnova. Stopku v plynulé plavbě mi vystavila kombinace aktuálně ne moc vysoko nad vodou stojícího silničního mostu a stupně s vývarem těsně před ním. Vystoupil jsem nad ním vlevo, což se ukázalo jako horší varianta, protože v cestě na most tady stojí plot až k hraně stupně. Vystoupit na prohlídku je lepší spíše vpravo na silnici.

Na břehu jsem zvažoval, jestli se mám ještě znovu nalodit a doplout zbývajících pár set metrů k ústí potoka do Ličné. Nakonec jsem kvůli krátícímu se času do setmění tady skončil a samotný závěr oželel. Místo toho jsem se vrátil po silnici pro auto. Přitom jsem alespoň udělal pár ilustračních a vzhledem k podmínkám nepříliš kvalitních fotografií. Ta silnice má jednoznačnou výhodu v tom, že z ní jde naprostou většinu potoka před případným splutím v klidu prohlédnout.

Za sebe mohu říci, že mne Petříkovický potok mile překvapil. Jeho splutí se mi opravdu líbilo a klidně bych si to někdy zopakoval. Škoda, že nemá na netu dostupný vodočet (nebo jsem ho alespoň nenalezl), podle kterého by šlo snadno odhadnout sjízdnost. Jen pro info na závěr ohledně časové náročnosti: na splutí popsaného úseku jsem potřeboval cca hodinu a čtvrt.

Vojta B.