Moji agenti ve středočeském kraji měli pohotovost. Když v lednu tečou rozvodněné potoky, je třeba být operativně rychlý, rozhodnout se ze dne na den, protože tento vodákovi milý stav většinou trvá jenom krátce. I v době internetové se vyskytují vodní toky bez online vodočtu (považte!). Proto se vyplatí mít správné osobní kontakty. Jako za starých časů. Na můj esemeskový dotaz, zda má z jejího „vodáckého pohledu Vavřinec dost vody na splutí“, mi Jitka z Doubravčan odpověděla stručně, ale jasně: „Ano!“

Patřím k těm šťastlivcům, co mají občas volno ve chvílích, kdy dělný lid hákuje v Kolbenkách. Díky tomu si mohu vychutnávat plavby v téměř vylidněných krajinách, o potocích nemluvě. Zvláště na Vavřinec jsem se v tomto směru těšil. Po zkušenostech z podzimních masových strkanic při pravidelném pouštění rybníka se zde rýsovala zcela nová a jedinečná zkušenost.

Nespornou výhodou Vavřineckého potoka je jeho hezky vyčištěné koryto od pořadatelů zmiňované vodácké akce. Protože neduly žádné silné zimní větry, zůstalo ve stejném stavu. Mohl jsem si tedy nerušeně užívat téměř bez přetahování překážek. Kdo zažil zarostlé a zapadané „vrbičkárny“, určitě by tento fakt ocenil se stejným nadšením, jako já. Mnozí účastníci podzimního splutí by nejspíš také kvitovali úplné liduprázdno. Ti méně zdatní klienti cestovek možná i mírnější proud. Už u vavřinecké rybárny mi na první pohled bylo jasné, že vzhledem k výrazně nižšímu stavu vody dnes plavba bude probíhat ve velmi poklidném duchu. Lávku, kde jinak vodáci často zadrhávají, jsem podplul jen s malým přikrčením.

Kličkování v zákrutech, zatáčkách a meandrech nevyžadovalo příliš námahy. Měl jsem dost času kochat se okolím, nasávat syrové vůně vlhkého listí a rozbředlé země, hledat v nich náznak jara. Holé stromy umožnily rozhled do krajiny, objevily se stavby jindy ukryté v houští nebo přehlédnuté v soustředění na plavbu. Zálesácká chatrč s lávkou roubenou z křivých větví, starý mlýn… Co na tom, že pádlo občas narazilo na dno, že se loď někdy přesmýkla přes kámen, že bylo třeba hledat proudnici. Je dobré si připomenout, že takové potoky tečou i „neorganizovaně“, nejen když jim to někdo umožní otevřením stavidla. Pro některé internetové diskutéry ještě přidávám: „Neorganizovaně a bez poplatku za splutí!“

Pochopitelně jsem byl zvláště zvědav na kamenitou pasáž v chatové osadě Dakota s pověstným „esíčkem“. Zmizela gumová ňadérka na stromě, která tam pro chvilkové potěšení osamělých vodáků přidělávají rozverní pořadatelé. Ale jinak zůstalo vše při starém. Peřejky i uměle vytvořené překážky - stupně. Všechny jsem bez potíží proplul, prokličkoval, přesmýknul… Pravda je, že mi v určité chvíli blesklo hlavou staré pořekadlo: „V kamení se neutopíš!“ protože hledání cesty se trochu podobalo jemné hodinářské práci. Malý stupeň pod „esíčkem“ měl za tohoto stavu uprostřed malou šlajsnu, kterou se hrnula všechna voda. Loď by se tam asi vešla, ale po stranách možného průjezdu jsou malé traverzy, které jsem vyhodnotil jako potencionální rozparovačky. Tam už jsem raději přetahoval.

Zdárně jsem přehopsal i soustavu tří stupňů v lese. Podařilo se mi dokonce vytočit i spodní klopenou zatáčku. Konečně! Na podzim jsem ji většinou nestíhával brát jinak, než napřímo. No, holt nejsem žádný Tyler Bradt či Kmocháček, s tím už mi v mém věku asi nezbývá, než se smířit....

V následujícím úseku plavidla zadrhávají i za vyšších stavů. Proto se zde celkem pochopitelně těch zaškobrtnutí na kamenech konalo asi nejvíce. Ale ani jednou jsem úplně neuvízl, nemusel vystupovat. Prostě – občas teklo vody trochu méně než by se hodilo, ale pořád dost na poklidnou a svižnou plavbu. Dalších deset, dvacet … centimetrů navíc by samozřejmě požitek jenom umocnilo.

Šupnu na posledním jezu před mostem u Hryzel jsem musel překonat s pomocí předozadního kyčelního pohybu, abych posunul loď dolů. Jako pokaždé jsem si vzpomněl na zábavnou scénku, kdy jsem zde kdysi vykrysil do válečku a nechal si uplavat frajersky nepřipevněný lodní vak se všemi doklady a klíči od vozidla. Se značným rozechvěním jsem prosil projíždějící vodáky, aby mi ho zachránili. Káravě mě pak poučovali, že bych si měl věci do lodi přivazovat, čímž jsem se až do té doby samozřejmě řídil. Pak jednou vynecháte a už jste za blbce!

Dnes se nic takového nekonalo. Za pár metrů jsem byl pod mostem. Pravé poledne – čas na pěší pochod k autu, abych stihl včas vyzvednout potomky z výchovně vzdělávacích institucí. Po modré značce je to do Vavřince asi osm kilometrů, člověk si aspoň protáhne nohy ztuhlé klečením v lodi. Cesta jde navíc dlouho podél potoka, je tedy možnost znovu si opticky projít celou trasu. V rybárně jsem ještě zakoupil amura na zítřejší oběd a vydal se vstříc dětem. Věda, že po takovém dopoledni na ně budu obzvláště hodný…

Spluto v lednu 2013. Za stavu 60 cm a 3,5 kubíku na vodočtu v Plaňanech se jedná o příjemnou WW I. Vřele doporučuji.

Václav

p.s.: Ad fotografie – vybitá baterie již tak nepříliš kvalitního fotoaparátu a zimně šedivý zachmuřený den vytvořily krajně nepříznivé podmínky. Fotky proto občas vypadají jako rejdiště mlžných duchů. Možná tam opravdu nějací byli...