Je velikonoční neděle, na břehu leží sníh a teplota vzduchu pod bodem mrazu nasvědčuje tomu, že letos vyrazí za splutím řeky Střely jen ti nejotrlejší společně s pořádající skupinou skalních karlovarských vodáků.

Já po vzoru hesla, že není špatného počasí, ale jen nevhodné oblečení, už hodinu blbnu v novém sucháči mezi jezem a kamenným mostem v Rabštejně nad Střelou a chrochtám si blahem, že voda v řece pěkně teče. Přijel jsem na místo srazu o hodinu dříve než ostatní, a tak si čekání na ně krátím sjížděním jezu a přejezdy v proudu pod mostem. Před 13 hod. dojíždějí Václav s Veronikou, která poprvé sedne do kajaku na opravdové řece, neb doposud trénovala pouze eskymáky na bazénu a tady na Střele bude mít svou premiéru.

Střela pod Rabštejnem protéká krásným údolím

Huráá, odrážíme směr Mladotice (Plasy) a vlnky nás poklidně houpou pod zámkem k dalšímu jezu. Veronika mi cestou říká, že ji kajak neposlouchá tak, jak by si představovala. Ujišťuji ji, že žádný učený z nebe nespadl a chce to jezdit, jezdit a zase jezdit na řece, protože to je nejlepší trénink. Dále ještě říkám, že Střela je řeka bez záludností, na pohodu, tekoucí velmi krásným a romantickým údolím, což se jí určitě bude líbit, přestože „syrové“ velikonoční počasí tomu zrovna dvakrát nenasvědčuje. Debatu přehluší hučení jezu a než stačí Veronika přijít s otázkou, zda je sjízdný, už mizí vedoucí singlíř za horizontem při levém břehu a stejnou stopou se vytrácím i já, abych dole pod jezem mohl patřičně zdokumentovat počínání ostatních. Všichni to zdrncali beze ztráty kytičky, a tak zvesela plujeme dále. Míjíme Horův mlýn a na dlouhé rovince před lesem už vidím pěší lávku přes řeku s naučnou stezkou vedoucí souběžně s řekou přírodní rezervací. Je to znamení, že začnou peřejky.

První krysa v chladné vodě

Poklidné šplouchání najednou přehluší řev za zády. Obracím loďku proti proudu a už vidím plavat kajakářské pádlo, které se přímo z nafukovačky Rio daří úspěšně odlovit Mírovi. Za pádlem však plave dnem vzhůru ještě Veroniky kajak, který si to hrne prostředkem řeky bez Veroniky, která vykrysila o dobrých 100 m nad ním. Už je u ní Václav v modrém gyramaxu. My zatím pod pěší lávkou rozjíždíme záchranou akci s kajakem, který není vyvakovaný, a tak se mezitím naplnil vodou.

„Nic dramatického,“ říkám si v duchu, když neseme zachráněný kajak po lávce na druhou stranu, kam mezitím pomalu přichází i Veronika s Václavem. Takových „cvaknutí“ ještě bude, hlavně že nic neuplavalo a můžeme razit dál. Stáčím svůj pohled k Veronice, která však nevypadá vůbec v pohodě a je bledá jako stěna.

Je vůbec možné si v malé hloubce vyhodit rameno?

„Mám vyhozené rameno a strašně to bolí,“ odpovídá Veronika a je jasné, že dneska už má dopádlováno. Tak to je masakr. Vůbec by mě ani v tom nejhorším snu nic podobného nenapadlo, obzvláště na takové pohodové lehké říčce jako je Střela a navíc v půlmetrové hloubce. A možná právě malá hloubka zde sehrála svou zásluhu o vyhozené rameno, protože Veronika narazila pádlem natvrdo o říční dno. Konec úvahám, je zapotřebí rychle jednat, co dál.

Je rozhodnuto, že Václav vyrazí po louce zpátky pro auto a já s Mírou vezmeme jejich lodě a s Veronikou mezitím dojdeme k nejbližšímu stavení, kam se dá dojet autem. Jana ještě vytváří provizorní fixaci ze šály, čím vzniká pohodlný závěs pro vyhozené rameno. Už šlapeme napříč dlouhou loukou k prvnímu stavení, kde velmi ochotný majitel okamžitě vezme Veroniku do svého příbytku a v teple se jí daří i vysvléknout ze sevření latexových manžet vodácké bundy. Po příjezdu Václava vyrážejí do plzeňské nemocnice, kde zkušení chirurgové vrátili rameno zpátky a zafixovali postiženou končetinu k tělu na dobu tří týdnů.

Karlovaráci nejsou z cukru

My „pozůstalí“ pokračujeme v plavbě dál peřejemi, které nás provázely romantickým údolím trempských osad a indiánských totemů na cestě k cíli. Pádlujeme svižně a bez přestávky, a tak u prvního přenášení kvůli padlému stromu přes řeku dojíždíme vedoucí skupinu karlovarských vodáků, která s námi startovala z Rabštejna. Je promíchaná spřátelenými kajakáři z východního Německa, kteří zde jsou na celý týden, aby splavili v dalších dnech ještě řeky Mži a Teplou. Je radost pohledět na skupinku zkušených vodáckých „kmetů“, z nichž většina určitě pamatuje první MS ve vodním slalomu v Ženevě. A dnes, navzdory mrazivému, nevlídnému počasí vyrazili jako každoročně na vodu a pozítří či popozítří pojedou zas, protože nejsou z cukru a pohyb je součástí jejich života. To se mi moc líbí a s velkou úctou smekám před nimi klobouk dolů. Přeji jim, aby zdraví a elán vydržel co nejdéle.

Tak ahoj na Střele zase za rok.

Mirčus