„Je teplíčko, proč se trošku nesmočit, že?“

Neodpustili jsme si škodolibé vtipkování na účet smíšené posádky, která se brzy po startu se svojí nafukovačkou převrátila do kalných vod Rokytky. Říjnová teplota vzduchu ale ke koupání příliš nesváděla. Na klidném potoce to cvaknutí vypadalo téměř jako nadpřirozený, rozumem těžko vysvětlitelný jev…. Víkend pražských stok právě začal.

Dívčina i její partner si však i po pás ve vodě uchovali úsměv na tváři. Úsměv je pro zachycení atmosféry na Rokytce asi ten nejvýstižnější symbol. Celé je to taková „sranda akce“ na závěr sezóny, trochu příprava na nedělní Botič, jak uvádějí pořadatelé v propozicích. Člověk si odveze auto do cíle a metrem se vrátí zpátky na start. Pohoda bez nervozity a hysterického mačkání v davu nadržených vodáků. Těch tady bývá tak akorát, aby si člověk užil sociálního souznění a zároveň netrpěl porušováním zón osobního prostoru. Přiznejme si však, že zde akčnější jedinci mohou velmi rychle pocítit určitou nespokojenost. Zvláště když nízká hladina vody kromě otravně dlouhého pádlování na nehybných úsecích způsobuje velmi časté zadrhávání plavidel o kameny. Už jsem se po Rokytce v dávné minulosti bez problémů plavil s klienty na raftu, ale letos by takový úlet neměl žádnou šanci na úspěch. Není divu, že člověk přivítá jakékoliv zpestření. Kromě zmíněné koupele ho v první části přinesly i nově vytvořené meandry. Potok tu byl navrácen do původní podoby. Místo přímého koryta před prvním stupněm se kroutí v mnoha zatáčkách po louce. Chvílemi si připadáte jak někde na Ploučnici a nikoliv v okrajové části velkoměsta. Vizuálně je taková krajinná úprava nepochybně daleko hezčí i pro pěší výletníky a cyklisty, jejichž jedna trasa Rokytku kopíruje.

Vzhledem k výše naznačeným útrapám jsem se už docela dost těšil na spodní vydlážděnou část, která svým zúžením slibovala alespoň trochu rychlejší vodu. Několik kolmých stupňů se svými bublajícími válci vypadá strašidelně, ale nafukovačky i zavřené lodě si s nimi s trochou vodáckého umu bez potíží poradí. Ačkoliv – kdysi jsem tu jedné posádce omylem sdělil, že už žádný skok nebude. Chlapci se ležérně vyvalili na palubu a nechali nést proudem. Ze sladké dřímoty je vytrhl nečekaný pád do vývařiště a následná koupel. Nás nic takového nepotkalo, brzy jsme zakotvili u Libeňského zámečku. Celkový dojem výstižně shrnul kolega: „Myslím, že příští rok se Rokytka obejde beze mě!“

Botič už je klasickou vodáckou „masovkou“ se všemi doprovodnými příznaky. Jedním z nich je i vyšší koncentrace klientů půjčoven na startu. Nic proti nim, ani náhodou. Velmi hezky však tento jev popsal v jedné diskuzi známý vodácký klasik: „…Mě spíš překvapuje, že na Doubravách a Vavřincích i Botičích jsou každý rok lidé převážně stejní, kteří s radostí plavou do nebezpečí, o němž nevědí. Že prostě nemají touhu se to aspoň trochu naučit (…). Chápu, že poprvé podlehnou reklamě, že je to bezva sjet si Vavřinec, když už mám za sebou Ohři, Vltavu a Lužnici. Ale když na něm 5x odplavu, tak bych si řekl, pro příště to napravím ... ale oni né.“

Fotografie loňských dvoumetrových zátarasů z nafukovaček omotaných kolem stromů nás velmi motivovaly ke zvolení strategie úniku. To znamená rychle nafouknout loď, nečekat na oficiální zahájení a vyrazit vpřed. Riskovat s dítětem na palubě koupel hned na začátku se mi opravdu nechtělo.

Kdo zažil skvostné splutí Botiče 2015, kdy korytem valilo takové množství vody, až jeden z pořadatelů telefonoval na hráz s žádostí o přiškrcení kohoutů, aby „se jim tam netopili lidi“, možná se neubránil slze v oku, protože letos teklo výrazně méně. V porovnání s Rokytkou však pořád v množství více než slušném.

Odměnou za (před) časné vyplutí nám byl: a) na začátku liduprázdný, překvapivě čistý potok, ze kterého stoupala ranní pára, prostě romantická idylka b) zcela pohodové obeplouvání zaplaveným stromů v pomalém proudu c) opakující se nadšený pokřik chodců na březích, že „jsme první!!!!“ d) neskutečný smrad, něco mezi senkrovnou a čističkou odpadních vod, který provázel první proplachovací vlnu. Tu jsme bohužel poměrně brzy dojeli, občas předstihli a museli čekat, než se koryto trochu naplní. Hezky přírodní ráz horního Botiče však tím zápachem získal nový, téměř venkovsky domácí rozměr připomínající hnojení polí vyváženou močůvkou. Ve spodní části přibyly ryze civilizační prvky. Omšelé prvorepublikové činžáky i honosné nové rezidence. Tribuny stadionu Bohemky viděné ze spodu. Oblíbené tunely. Plovoucí jablka, toaletní papír, kufr, spacák, tenisové míčky a další zajímavé předměty na hladině i na březích. „Hovno, nebo aspoň něco, co jako hovno vypadá.“ (citace kolegy). Četná ležení bezdomovců pod mosty, někdy s pestrou výbavou. Slušně jsme pozdravili dva chlapíky, kterým jsme vpluli do ložnice. Trochu si přispali a teď kvapně tahali své přikrývky do bezpečí…

Když mi na jednom stupni šplouchlo za krk, nemohl jsem se ubránit intenzivnímu dojmu, že mi COSI začíná rozežírat kůži. Šlo jen o pocit, ale koupat bych se opravdu nechtěl. Maně jsem vzpomenul své první plavby po Botiči před skoro patnácti lety na otevřence a bez neoprenu. Tenkrát jsme se v té kalné špíně rochnili opravdu vydatně, kupodivu bez následku na zdraví. Vzhledem k tomu, že jsem na startu zahlédl nějaké otevřené kánoe, jsou mezi námi stále ještě podobní dobrodruzi. Budiž jim sláva! Stejně jako Botiči, veletoku pražskému!

Václav