„Ještě jednou vlezeš na ten RAFT.CZ a vezmu tě pádlem po čuni...,“ myslím, že takhle nějak zakončil Dodo druhý den pádlování na kajacích, když jsme za tmy dojížděli do Purkarce na vodní nádrži Hněvkovice na Vltavě. Pár dní zpátky jsem totiž s jiskrou v oku dočetl perfektní článek Sto6 kiláků samoty a okamžitě zkontaktoval největší blázny z našeho vodáckého klubu SK Sunny Gang Plzeň. Náš plán sic není toliko ambiciózní jako je Seakayakářský extrémně vytrvalostní závod na 106 km za jeden den, ale pro dva kajakářský panice na turistickém kajaku se zdá trasa Vyšší Brod – Týn nad Vltavou koštující 119 km za necelé 3 dni docela slušná. Na kajaku jsme totiž seděli jen jednou a eskymáka známe jen z vyprávění.

Krysa hned na začátku plavby

Při balení věcí do miniaturní dutiny na zádi si říkáme, že jsme asi zkušení vodáci, když se dokážeme zabalit na 3 dni do „loďáku o velikosti dospělého šimpanze“ jak píše ve své knize Proč bychom se netopili Zdeněk Šmíd. 200m po nalodění ve Vyšším Brodu říkám Dodovi: „Víš, nebudu ti lhát...,“ což v našem slangu znamená projev znepokojení. Dodo na to: „Ááále, docela to jde, i ty náklony jsou docela...,“ ani nedořekne větu a už krysí z převráceného kajaku. Po této scénce se právem obávám prvního jezu s pěkným schodem a vlnami pod šlajsnou. „Je strach můj nepřítel, nebo přítel?“ ptám se Doda, „Páč pokud přítel, tak je to momentálně můj největší kamarád.“ Rychle do vesty, helmu vyměnit za slamák a s písní „Ať jsou šlajsny plný vody, ať jsou vlny mohutný...“ zdolávám svůj první jez v životě na kajaku. Hans : řeka – 1 : 0! Stejným klíčem zdolávám postupně další šlajsny po cestě. Šlajsna ve Větřní mi již delší dobu nahání hrůzu z toho, co by se stalo, kdyby se v ní člověk udělal. Jedná se totiž o dlouhou úzkou retarderku. Na této výpravě jsem to konečně zjistil! Zhruba v půlce šlajsny jdu po začátečnické chybě na bok. Nohama zůstávám v kajaku s myšlenkou „ať si zachránim alespoň nohy“ a rukama počítam schody v retarderce. Ve chvíli, kdy mi hlavu spláchne vlna vím, že jsem na konci, tahám za katapult a plavu s lodí ke břehu. K mému překvapení nemám na celém těle jediný škrábanec, což považuji za malý zázrak.

Počet vodáků i kempů se za poslední 3 roky zdvojnásobil

Vltavu jsme jeli naposledy 3 roky zpátky. Za tu dobu se na úseku V. Brodem a Č. Krumlov počet kempů možná zdvojnásobil stejně tak jako počet „vodáků“ nebo spíše lidí na lodích a raftech. Po celou plavbu na tomto úseku potkáváme tisíce vodáků a jako přes kopírák se každý druhý dožaduje ukázání eskymáka. Z počátku se tomu smějeme a vymýšlíme vtipné odpovědi, které by nás z toho vyvlékly. Po 20 výzvě k udělání eskymáka už nám to vtipné nepřijde a začínáme si myslet, že se na nás všichni domluvili a začínají nás štvát stejně tak, jako místy ucpaná řeka. Do Zlaté Koruny doplouváme za šera kolem 9h. 51 km dnes na rozjezd stačí. Zadek mám i přes pohodlné polstrované sedátko otlačenej, nohy neposlouchaj, páč si asi myslí, že už je nebudu potřebovat a v zádech asi 1000 jehliček z toho, jak jsem se po většinu cesty rval se stáčející se špičkou kajaku.

V kempu je dnes rockový koncert a přijíždí za námi další členové výpravy Míra a Jochen, kteří nám zajistí safety car po zbytek plavby. Příjemně strávený večer střídá ranní probuzení do kempové reality, když rodinka stanující hned vedle nás nachází u stanu „čerstvě upečené lidské ho...,“ však víte co.

Vyhýbat se musíte jak vodákům, tak i rybářům

Ještě do Boršova potkáváme poslední vodáky a rychlá voda nás žene rychlostí 10 km/h. Kéž by tomu tak bylo i dále... V kempu Poslední Štace obědváme a těšíme se na samotu následujících kilometrů. Řeka ještě do Č. Budějovic příjemně teče, pak však začíná volej střídající vodu místy snad do kopce. „Voda neteče vůbec, pot teče proudem,“ další z oblíbených citací z knihy Z. Šmída nám zpestřuje konverzaci po cestě. Podle hodinek a cedulí u řeky zjišťujeme rychlost na stojaté vodě okolo 6-7 km/h. Před námi ještě 24 km a na hodinkách 17h. Je nám jasné, že dnes za světla stavět celtu taky nebudeme. Podvečer na přehradě připomíná rybářský czech tech. Na obou březích co 10m sedí tiší blázni i s 5 a více nahozenými pruty, vzduch protínají napnuté vlasce a ve vodě svítí reflexní bojky na sumce. Kličkujeme z břehu na břeh, abychom se nikomu nezamotali do udic a přijde nám, že někteří rybáři by nejradši nahodili až na druhý břeh. Kličkování mezi tisícem vodáků bylo na prd, ale slalom mezi rybáři na přehradě je větší vopruz. Docházejí nám témata na probrání, některá se s intervalovou přesností opakují dozblbnutí. Do Purkarce dojíždíme za tmy, v zádech 2000 jehliček, nohy bez citu a schopnosti ovládat je, zadek placatej po celodenním sezení.

Zelená je barva naše

Další den zbývá něco kolem 20 km, takže v klidu kolem 10h posnídáme kachnu se zelím a knedlíkem. Ani jsme si včera nevšimli, že voda na tomto úseku přehrady má smaragdově zelenou barvu. Sinici se zde daří, stejně tak jako mému puchejři od pádla. Snad mi nebudou muset uříznout palec až chytí zelenou barvu.

Na hráz je to již jen 2 zatáčky = 6 km. Přímo pod hrází se líně válí asi tak dvě stovky kaprů a tolstolobiků. Kroužíme mezi nimi a skoro si je hladíme rukou z lodi. Již jsme ani nedoufali, že ještě potkáme sjízdný jez, ale Hněvkovice udělaly sladkou tečku před koncem naší plavby.

Na soutoku s Lužnicí si gratulujeme k hezké premiéře na turistických kajacích a slibujeme si, že se vrátíme a dokončíme Vltavu až do Mělníka.

Hans