Pomsta, Kimbo, 6/30/2012 1:37 PM
Belou jsem kdysi jel s odstupem deseti let dvakrát. Poprvé jsme na slovenskou akci přijeli s otevřenou vertexkou a protože celý týden Belá neměla vodu, den před skončením akce jsem loď poslal dráhou domů. Jely se řeky kolem, akce se jmenovala Mezinárodný tatranský okruh vodákov. V noci na poslední den pěkně napršelo a Belá přímo přetékala. Koukali jsme na to z mostu v Podbánském a já jsem licoměrně prohlásil, že je to velká škoda, že tu už nemám loď. A tu mi dívenka Marie nabídla svůj nafukovací kajak Kajman – a mně trochu zatrnulo, protože vodní stav budil respekt a já na kajaku moc neuměl (furt koukat jak je natočený list pádla). Donucen zachovat si tvář a nabídkou půjčky jsem to sjel, necvakl se, nerozboural náplavy, nerozthl Kajmana o zašpičatělé větve padlých smrků.
Dívenka Marie byla nezapomenutelnou členkou výpravy. Její splouvání bylo v duchu, jak sama říkala „řeka je moudrá a sama ví, kam mne má nést“. Její „kotvení“ ve vrbičkách, nebo vyjíždění na břeh na straně proudnice na ostatních řekách okruhu bylo důvodem k všeobecnému veselí.
Vjedeme na Černém Váhu s ex ženou do zatáčky a tam – Marie, cvaklá o vztyčenou větev potopeného kmenu, drží Kajmana a spodní díl plavek někde u kolen. Oj, krása bez závoje a přímo na řece! Obrázek k popukání, řehtal jsem se i přes protesty mé (ex)ženy tak, že jsem ani nebyl schopen velet lodi a tak jsme na té větvi skončili taky. A Marie, duše dobrá, nás ještě zachraňovala.
Spravedlivý trest za výsměch přišel až po deseti letech. Opět na Bělé, tentokrát s laminátovým singlem (však jsem výše psal o ženě, že byla bejvalá). Belá měla tolik vody, že tekla lesem, všude spousta překážek. V jedné chvíli jsem si chtěl odpočinout a kochat se přívalem vody kolem. Zalomil jsem do malého vracáku za poražený strom – a ouha. Ten strom nechal v zemi, tehdy na dně, svůj pařez. Stranou lodě a naplno mne nabral do zadku, takže jsem z lodi byl doslova vykopnut. Bohužel s nohama stále v lodi. Nejhorší na tom bylo, že jsem byl tělem po proudu a vody tam nebylo tolik, abych se otočil. „Ručkoval“ jsem po dně, proti proudu loď, pádlo bylo k ničemu, protože mne vždy voda přetlačila. Nevím, jak daleko jsem takhle hrabal, tehdy se mi to zdálo nekonečné. V lodi díra jak vrata.

Takže asi ani do řeky neplivat a ani se škodolibě neřehtat nehodě jiných. Pomsta řeky - to funguje. Marie, promiň.