V hebrejské abecedě jsou nejpodstatnější souhlásky psané velkými znaky, tvořící kmen slova. To drobné smetí pod nimi jsou samohlásky, které slovo zařazují do větného významového kontextu. Z tohoto pohledu se mi BeLá jeví ne jako peřejnatá tatranská řeka, ale jako BoLí, tedy BOLÍ, protože celé tělo a pořádně. Odvezl jsem si letos z Belé pěkný náklad a to je ještě klika, že jsem k tomu dostal příležitost. Inu, jak říká známé úsloví, zážitky nemusí být vždy příjemné, hlavně když jsou intenzivní. A někdy je jejich intenzita zapotřebí, aby si člověk zapamatoval potřebná ponaučení.
Reklama
První den oddílového zájezdu na Slovensko jsme spluli Čierny Váh. Sluníčko vytvářelo prostředí pohody, jaro na řece rozehrálo všechny své rejstříky a v zájezdu bylo několik dam, které mne ještě neznaly z té prozaické stránky. Singlířská ramena mi narostla do nepřehlédnutelných rozměrů a moje modrá laminátová lodička se na lehké vodě předváděla jako roztokaný tetřeví sameček. Splutí řeky a příjezd do kempu ve Vavrišově bylo podobné jízdě králů. Tedy co se týče dobré nálady a sebevědomě načepýřených pomyslných per.
Čierny Váh
Večer jsme se šli jako obvykle projít k Belé, která teče pár set metrů od kempinku. Ačkoliv se již slunce dotýkalo obzoru, na řece se objevilo několik nafukovacích kanoí typu Orinoko. V místě, kde se prudký proud dělí do tří ramen lemovaných naplaveným dřevem, zamířila první posádka do prostředního ramene přímo na čnící vývrat. Lehkost, s jakou si jejich loď naplavený kmen přitáhl, téměř svědčila o tom, že na něj posádka najela schválně. Jakoby právě tento zážitek chyběl posádce k tomu, aby během plavby zažili kompletně vše. Následek se dal očekávat. Loď se převrátila a posádka vypadla do proudu. Co už bylo nad očekávání byl fakt, že celé Orinoko zmizelo pod vývratem tak, že z něj nebylo nic vidět, a jen dvě smutné postavy zápasily s proudem.
Uvízlé Orinoco
Celou situaci jsme viděli ze vzdáleného břehu jako pozorovatelé, kteří nemohou nic ovlivnit:
„To jsou magoři, proč to jedou tak blbě?“, neváhám si sebejistě přisadit.
„No a kudy bys to jel?“ namítají ostatní, „V tom pravém rameni jsou zřejmě napadané stromy“.
„Hm, to odsud neposoudíme, za záhyb není vidět. A suchou nohou se do těch míst nedostaneme. Necháme to na zítřek, z vody to bude vidět určitě nejlépe.“
Ztroskotaná posádka mezitím s pomocí ostatních vytahuje zpod kmenů loď, naskakuje do ní a s mizejícím světlem pokračuje rychle v plavbě. My se vracíme do tábora, kde nás čeká oheň a vše, co k němu ve správné vodácké společnosti patří.
Druhý den nás kupodivu budí slunce. Předpověď počasí pro Slovensko hovořila o dvou dnech intenzivního deště ,a proto se z pěkného počasí raduji jako záškolák ze získané svobody. Ačkoliv je kemp poloprázdný a teče v něm teplá voda, jdu vykonat ranní hygienu k řece. Mám takový zvyk, přijít k řece ráno před jejím splutím, seznámit se s její duší, vnímat prostředí řeky, její osobnost, a také si poslechnout, co řeka povídá, a co já bych měl říct jí, než na ni položím loď a stanu se jejím partnerem i soupeřem.
Ranní rozhovor s řekou
Ráno, kdy vše jde snadno, asi nebývá nejšťastnější. Vybrané místo nebylo k dialogu s řekou to pravé. Viděl jsem ji, slyšel, ale nehovořil s ní. Jako když muž vidí svou ženu, která jej na ulici míjí, aniž by ho zpozorovala. Provedl jsem rutinně ranní hygienu a kromě zubní pasty do řeky dvakrát vyplivnul i v krku škrabající hlen. Zarazil jsem se při vědomí, že jsem udělal něco nepatřičného.
„Vladimíre, aby se ti to nevymstilo, to jsi neměl dělat. Aby ti to dnes řeka nevrátila“.
Eh, co pověrčivost.
A pak již jízda ke Kokavskému mostu, odkud chce většina kamarádů začít splutí. Honza cestou dává instrukce o pořadí, záchraně a správném počínání při převržení lodě. Nálada je výtečná a instruktáž provázejí různé legrácky:
„Jo, a když dáte do házečky kámen, letí přesněji a dál“.
„A při tom pasivním plavání dejte v Liptovském Mikuláši pozor, vpravo to táhne do slalomového kanálu“.
Převlékáme se do neoprénů, vzduchoplavci se tuží při nafukování člunů a vybraná čtveřice vyjíždí k Podbanskému, aby Belou zprubla z tohoto místa. Vodočet ukazuje dobrou střední vodu a nahoře jsou údajně jen dva padlé stromy, nad kterými lze přistát. Po hodině se čtveřice objevuje, Zuzana se zkrvavenou rukou. Stromy byly čtyři a přistát před nimi se dalo, nasednout pod jedním z nich však již tak dobře ne.
Belá u Kokavského mostu
A pak konečně vyplouváme. Vyrážím do proudu jako druhý v pořadí. Na čele pluje na kajaku Honza, zkušený vodák a instruktor. Dobře volí cestu a hlídá stádečko lodí, takže plout s ním dovoluje soustředit se zcela na požitek z plavby. Vychutnávám specifika jízdy v divoké vodě na klasické dlouhé laminátové singlovce. Vyhupuji vlny, proplouvám zpěněnými hřebeny, natáčím loď v souladu s požadavky plavby zdivočelými meandry. Několika vývratům unikám přes ruku a několikrát vyrovnávám kolizi zapříčiněnou uvíznutím pádla mezi kameny na dně řeky. Po počáteční plavbě vysokými rozbitými vlnami si osvojuji rytmus řeky měnící rychle svůj tok a užívám si technickou plavbu prudkými zatáčkami a rameny Belé.
Belá
Zhruba v polovině plavby se břehy snižují a zbavují lesa. Vidím krajinu a znepokojuji se. Od západu prudce postupuje opona černých bouřkových mraků avízovaná šedými rozervanými chmurami hnanými větrem. V duchu odhaduji čas potřebný k dokončení splutí před příchodem nečasu: vidím to tak půl na půl. V posledních paprscích slunečního svitu se třpytí řeka a poznávám místo u vavrišovského kempu, kde jsme předešlého dne sledovali nehodu neznámých plavců. Honza velí stát a celá skupina vystupuje na břeh, aby zvolila nejlepší průjezd. Zůstávám v lodi, pro mne je to jasné. Přejezd v rychlém hutném proudu doleva, držet se podél levého břehu a hlavním středním ramenem minout naplavený zátaras. Ostatní se pořád nemohou dohodnout, nikdo nechce říct zásadní rozhodnutí, řeka vyzývavě teče a zlověstný mrak se blíží. A tu dělám chybu, na kterou doplatil před léty životem můj přítel Ivoš. Nechci již poslouchat jalové diskuze, a tak bez souhlasu a podpory stáčím loď do proudu a říkám: „Já jedu“.
Můj vývrat na Belé
Několika ráznými záběry překonávám řeku a u levého břehu přes ruku točím po proudu. Tím však loď hnaná jedním pádlem ztrácí rychlost a levý břeh se rázem vzdaluje. Dřevěný zátaras spíš tuším než vidím za svým pravým ramenem. Zběsile zabírám kupředu, ale točícím záběrem singlovka zpomalila a je třeba znovu ji rozjet. Proud řeky náhle zrychluje a klesá několika vlnami přímo pod naplavená dřeva. Koncentruji všechny síly do posledního záběru a předkláním tělo, aby mne trčící kmen nenabral přímo do boku. Smekne se po špricce a jede po zadní palubě, zatím co voda tlačí bok kanoe pod náplav. Loď klouže na pravém boku podél kmene a já se snažím uhýbat tělem před pahýly, které mne míjejí jako pila. Poslední a největší z nich má podobu vztyčeného štířího ocasu, který dá své oběti poslední ránu z milosti. Až k němu se však nedostávám. Loď se konečně převrací a já padám hlavou a tělem do změti mokrých větví.
Vzápětí si mne najde ponořený ostrý kmen a zaryje se mi pod plovací vestou do břicha. Zůstávám na něm viset.
Několikrát se mi přelije voda přes brýle, pak mne však dřevo definitivně stahuje pod vodu a vidím jen zeleno. Nohami visím v lodi a uchvacuje mne ukrutná bolest v břiše, do kterého se kmen zavrtává. Jak dlouho to může břišní stěna vydržet? Moje dobrá loď mi pomáhá. Zkrucuje se a nohy se přes zlámané vzpěry a vytrženou sedačku uvolňují. Rázem se zmenší tlak na břicho. Přesto si uvědomuji řezavou bolest a také myšlenku, že je to nesmyslně hloupá situace a že dnes má moje žena narozeniny. Pokouším se uvolnit, ale s pevným kmenem zachyceným pod vestou to nemá valný účinek. Cítím, že se mé tělo dostává do jiné pozice, najednou se do něj opírá obrovskou silou proud, hrot kmene sklouzává z břicha do vesty a kmen sám se ohýbá jako luk, který mne vystřeluje doprostřed volné řeky. A již plavu a počítám rány do zad a nohou, ale opět vidím nebe a řeku a ovšem i v zákrutu se vzdalující převrácenou loď. Na několikátý pokus se dostávám na břeh a snažím se loď dohonit – mám v ní vodácký materiál, o který bych nerad přišel. Pak mi však dojde nesmyslnost takové snahy, sesunu se k zemi a dávivě zvracím. Dojde mi, že kamarádi nevědí, co se mnou je, a tak brodím bočními rameny zpět a děkuji studené vodě za to, že chladí mé rány.
Nakonec vše docela dobře dopadlo. Honza vyrazil po řece a pošramocenou, ale opravitelnou loď i s pádlem nalezl na štěrkové lavici. Tělíčko dovolilo zvládnout v příštích dnech další dvě řeky (pravda, dík chlazení vodou a na gumě), a za pár dní se budu moct jistě bez bolesti postavit i ohnout.
To zásadní mezi mnou a Belou však bylo řečeno v soukromém dialogu ve vodě pod vývratem:
„Jsi ješitný, chvástáš se, děláš ramena?
Myslíš si, že jsi velký vodák jen proto, že jsi splul víc řek než třeba ten, kdo dnes začíná?
Domníváš se, že si na vodě můžeš dělat co chceš, a že můžeš nerespektovat její pravidla?
Máš řeku jen za uzel hmoty a přírodních zákonů, a ne za osobnost živé přírody, která může život dát i vzít, za partnera, která zasluhuje nejen respekt, ale i porozumění, úctu a lásku?
Vladimíre! Do řeky se neplivá!“
Vladimír Hejtmánek