Tradice splouvání Botiče, někdejší pražské páteřní stoky, prý trvá už od roku 1972. V dalších letech pak akce získávala na popularitě a stávala se událostí téměř společenskou. Na startu hrávala country kapela a do mastné špíny se vrhaly davy nadšenců, z nichž mnozí zaměnili šusťákové doma šité bundy za kostýmy - pokud možno se co nejméně k těm splaškům hodící. Sám jsem v roce 1979 viděl v lodi číšníka, zdravotní sestry, pána ve fraku s cylindrem a v bílé košili s motýlkem. Na kormidle měl - jak jinak - dámu s kloboučkem v krásné róbě. Mnozí jeli na otevřených lodích, které se kvůli trapným metrovým skokům zajisté nepřenášely.

Tehdy se končilo v Grébovce. Kdo nechtěl riskovat tyfus, úplavici, salmonelu a birhárie, musel si v cíli před konzumací chleba se sádlem (v ceně startovného) umýt ruce v desinfekci.

Návrat Rio Botičo 3.11.2024

Letos se lid vodácký dočkal od posledního Rio Botičo až po pěti letech, kdy se na Hostivařské přehradě stavěl přeliv. Nikomu nevadil posun až do listopadu, ani ranní jinovatky.

Akci již poněkolikáté pořádá TJ Kotva Braník, kde jsem jakýmsi čestným členem. Přes pokročilý věk většiny z naší party stále vyhledáváme nějaké pitomosti, je tedy docela případné, že si říkáme KPP – Klub pitomců Praha. V období jinak zimního vodáckého půstu si užíváme kromě Mikulášského potoka a vánoční Sázavy též právě pražského Botiče, případně i Rokytky.

Botič se, jak známo, nepodává úplně zadarmo. To se dnes při výkladu trati na startu pod přehradou snaží Michal vysvětlit účastníkům, zatímco ostatní pořadatelské Pitomstvo vybírá 50 Kč za loď na činnost hrázného, razítkuje štemplem Veterinární správy ty, co zaplatili a desinfikuje jim dutinu ústní rozprašovačem rumu.

Povodí Vltavy nám dopřává výrazně víc vody než v letech minulých a pustili stavidla už kolem osmé ráno. Tolik, že pověstná roura, čili trubní propustek pod hrází vyrovnávací nádrže, je vodou natolik zahlcena, že si na ni netroufnou ani ostřílení drsňáci.

Někdo se přesto našel. První kajakář rourou nějak prolít, druhý ne. Nejdřív si urval list pádla o hranu vjezdové zídky a možná proto se stočil bokem. Kajak se mu v začátku propustku vzpříčil a bylo zle. Mladíkův anděl strážný se dost nadřel, ale protože mu nechal loď dírou proti proudu, dovolil mu se s pomocí diváků dostat ven. Může slavit narozeniny, protože být to šprajclé dírou dolů těsně u dna, už by mezi námi nebyl.

Teprve teď nám došlo, že vody teče nějak moc a těm méně zdatným by válce dál na jezech mohly způsobit dost velké potíže. Běžíme s Honzou za hrázným a prosíme: „Uberte!“ Prý na to musí být souhlas Povodí, ale když se dozví, že je ucpaný propustek lodí, tak že to tedy „veme na sebe“ a ze 3,5 kubíků nám to stáhne aspoň o jeden.

Jak pravil, tak udělal, takže už trochu zkřehlý jinoch mohl vlézt za kajakem do vírů vstupní vany. Nechal se jistit šňůrou a rukama pomocníků. nahmatal ucho kajaku a chytil ho karabinou na házecí šňůru.

Následují marné pokusy o vytažení lodi, které končí přetržením házečky. Vězí v rouře fakt pevně, i když už teče jen obvyklých asi 2,5 kubíku. Naděje však umírá poslední, a tak s námi vydrží nešťastník až do naší závěrečné společné jízdy snad v naději, že kajak dostane ven, až to zavřou. To se v době našeho splutí neděje, takže se aspoň raduje, že si to přece jen sjede, protože Péťa ho bere na háčka do svého gumového singla. Prý jen před Grébovku, protože tam někde bydlí a půjde domů.

Letos se nedoporučovalo brát větší rafty než čtyřmístné, a tak je meandrový začátek pěkně volný. Skrumáž se tvoří až před Marcelou. Dva a půl metru vysoký jez je obklopen velkým počtem „supů“, čili krvelačného diváctva na břehu, dle čehož lze soudit, že tady se asi dělí zrno od plev. Trochu znervózněn za sebou poslouchám svědomité otcovské rady Vládi synovi. Před hranou sevři břišní svaly, tlač kolena nahoru, na hraně pořádně zaber a přiraž pánev dopředu!

V rozjezdu na skok si to v duchu opakuju, žádný hrdina nejsem, i když tady jsem to dříve hupnul už asi 3x bez ztráty květinky. Ne ovšem teď. Přídí jsem po tom sokolím letu ještě plácnul do vody, ale zadkem rovnou na beton.

Ta řacha mě stočila bokem, a jak jsem zapomněl hrábnout pádlem na srovnání, už jsem na polovičním eskymu. Marně se pokouším opřít pádlem o dno. Při druhém přípitku zpěněné vody to vzdávám, šprajdu dolů a potupně krysím. Situace vypadá dramaticky, pouze však z mého pohledu. Zdaleka nejsem první plaváček, takže moji tápající ruku hned chytá nějaký dobroděj, co přišel vodou sahající mu sotva pod zadek a vleče mě z válce ven. Moc si nevšiml, že mi láme nohy, jež ještě vězí v kajaku plném vody, kterému se vůbec z toho válce nechce.

S ubohou obavou, jestli mě snad Eva nefotila, jak jsem s ní byl tady domluven, přemýšlím, jak sám loď vylejt. A hele! Pomáhá mi ten mladík, co si zaparkoval kajak v rouře a Péťa ho sem dovez! Někdo nad námi na nás prostě shora kouká a řídí to, nemůžu si pomoct. Vždyť já mu nahoře zase pomáhal rvát kajak z roury, a pak mu dal mobil na hrázného, aby se s ním domluvil, kdy se zavře voda!

Teprve teď ze mne paradoxně padá stres, co jsem z Marcely a dalších skoků měl. Kdo by se nějak moc divil, v únoru mi bude 78. Sám nevím, proč sem lezu. Konečně si užívám i trochu zadostiučinění, když hned za mnou zaplaval i velice zdatný a o generaci mladší Vláďa. Jó, právě ten, co synovi tak dobře radil před skokem. Bohužel to nakouřil na beton přímo špičkou, a to tak dokonale, že si ji promáčkl asi 10cm dovnitř! A syn? Ten to dal zcela vzorově.

Dokumentaci svého debaklu jsem se samozřejmě nevyhnul, natočil mne i Vláďu náš milý přítel Gaston. Nezbývá mi, než se mu pomstít příběhem, za který tu přiléhavou přezdívku nakoupil. Na Trojském kanále prý zaplaval tak, že honil kajak a ostatní relikvie až někde u Podbaby, stejně jako ten chudák zoologický tuleň za povodně…

Jinak, my se za čochtany nemáme co stydět. Od „supů“ se nám doneslo, že na Marcele se v pražském slangu takzvaně „žgrounila“ asi třetina odvážlivců! Příčinou nemohlo být jen přehnané sebevědomí, nýbrž – a to zcela objektivně – i skutečnost, že nám tentokrát jez aspoň o trochu nesnížili, jako dřív. Dost výmluv, frajéři to dali, my ne. Ale žijem, Zatím.

No nic. Dál už je Botič „easy“, jak říkají má nezletilá vnoučata. Na skoky, až po ten největší na Grébovce, se stačí rozjet a zaklonit, žádné profi bufnutí za válec není třeba. Vyjedem sice s mokrým obočím, ale už to nejsou úplné splašky jako dřív, kdy se ve vracáku točil třeba i mrtvý pes.

O zábavu se nám cestou postaral jen potměšilý Gaston. Když jsme dojížděli pár chlastem nabuzených a písně řvoucích svalovců na deblu, má prst na puse: „Já už se jim držím za plandající šňůru dost dlouho, táhnou mě jak bůvoli. Jen si občas stěžují, že letos jsou ty vracáky nějak prudší….“ No nic. Zase zapracoval ten spravedlivý nahoře. Právě, když si medil, jak se hezky veze a byl trochu bokem, ti dva bez varování hodně zabrali a HOJK! Gastonek je hlavou dolů. Ale sbohem potupná přezdívko, dneska to v pohodě pacholek zvedá!

Na dojezdu 700m tunelem do Vltavy svítím podvodní čelovkou i Honzovi, kterému jsem tu samou včera daroval. Nevzal si ji, aby si ji neošoupal, kamarádi přece posvítí.

Plavba tím protáhlým sálem je dramatická jako vždy. Čelovky ten veliký prostor osvítí jen symbolicky a každé šplouchnutí se tu hrůzostrašně násobí. Malý jízek někde uprostřed tak hučí jako Niagára, není v něm letos uvízlá kláda?

Konec splutí před vjezdem do Vltavy slavím vítězným hlaholem: „A plaval jsem jen jéééédnou!“

Celkově si myslím, že se letošní Botič hodně povedl. Krásné počasí a dost vody. I jako pořadatelé jsme snad obstáli, dokonce se nám podařilo vrátit ztracené klíče od auta a nalezenou – bohužel už vykradenou – peněženku s občankou a platební kartou.

A jak to dopadlo se zaklíněným kajakem v rouře? Zmíněný kaskadér čekal do večera, až zavřou vodu, a pak si kajáček vytáhl ven. Tažením za úchyt se prý vytrhnul kus paluby, a loď byla pomačkaná., ale prý po nahřátí se kýblovina snad narovná, zavaří a bude se jezdit dál. Hlavně, že přežil a možná si vzal i poučení, že někdy je dobré používat hlavu. Pokud možno předem…

Baras