Při jarním tání a podzimním vypouštění rybníků v oblasti Svatojiřského lesa se zvedá hladina Vlkavy do nečekaných výšin, což umožní její splutí milovníkům prodírání se roštím, rákosím, četného přenášení po bahnitých březích a jiných kvakerských radovánek.

Vlkava je dobře dostupná pro dopravu vlakem – nechávám vozidlo v Kostomlatech nad Labem a přesouvám se do Čachovic/Vlkavy. Je sice možné splutí již od Luštěnic, ale při podzimním vypouštění hlavní díl vody potřebné pro splutí přináší právě Vlkavský rybník. Hladinu vody potřebnou pro splutí je na jaře možno odhadnout pod mostem mezi Čachovicemi a Vlkavou.

Pokud se pohybuje tak 10-20 cm pod hranou betonu, je Vlkava, co se týče množství vody, bez problému sjízdná. Popřípadě je možno stav odhadnout podle vodočtu na Mrlině – Vlkavu jsem jel, když ve Vestci měla 2,5 m3/s. Vlkava je zde cca 2-3 m široký a mírně proudící potok.

Prodírat se budete nejen houštím, ale i bahnem

Během pár metrů se objevuje první překážka – větev, která se však dala odstranit z lodi. Během chvilky dorážím k železničnímu mostu, pod kterým je první zpestření plavby – stupínek s válečkem. Pokud Vám nevadí pročesání účesu větvemi křoví, tak je s trochou opatrnosti sjízdný.

Po dalších pár metrech začíná to, co zná každý kvaker – zátarasy, které je nutno přenést.

Vlkava zde má bahnité břehy, takže pokud máte potíže s klouby, nebudete muset do slatinných lázní.. Je nutno poznamenat, že většinu překážek na toku má na svědomí člověk – splavené lávky, na které se poté navalil další čurbes, nízko položené sloupy elektrického vedení, stromy pokácené do toku.

Zarostlá deltá Dunaje se přemístila na Vlkavu

Plavbu také zpestřuje četné prodírání se vrbičkami a dalším křovím. Zde je nutná znalost ovládání lodi pro nalezení leckdy značně klikatého a úzkého průjezdu. Místy se objevují zajímavé úseky zarostlé rákosím, kde si připadám jako někde v deltě Dunaje.

Naštěstí Vlkava má jen jedno koryto, takže bloudění nehrozí. Stačí pronásledovat prchající nutrie a dobrovolného lodivoda – kačera, který mě vedl až do Strak.

Další úsek už je prořezaný, ale pohodová jízda netrvá dlouho

Místní stavidlo je naštěstí nahoře, jsem ušetřen oleje nad ním a přenášení.

Zde se tok překvapivě pročišťuje a bez větších problému dojíždím až do Zbožíčka. Zdejší stavidlo je také zvednuté, ale je natolik nízko, že nezbývá než přenést.

Vlkava se pod Zbožíčkem rozšiřuje a zpomaluje, stává se typickým polabským kvakem. Kupodivu je tok místy prořezán a vyčištěn, takže si jízdu vyloženě užívám. Užívání ovšem netrvá dlouho, protože u rybníků u Vápenska je nejzarostlejší úsek. Začíná kovovou kostrou pásového dopravníku, který ještě předloni fungoval jako lávka. Dnes je ovšem už splavený do toku, kde tvoří nepřekonatelný špunt. Za ním je pravá amazonská džungle, která se dá překonat jedině přenesením asi 200 m po bahnitém poli. Po překonání této překážky se nic zásadního už nekoná.

Během chvilky se objevuje další zpestření, jízek v Hroněticích. Po prodírání vrbičkami příjemné zhoupnutí.

Za chvilku už neklamné známky signalizují blížící se konec plavby. Ještě poslední přenášení

a už se objevuje železniční most v Kostomlatech, kde pro tentokráte končím. Vlkava ale ještě k ústí do Labe nabízí kousek toku, závěrečný stupeň lze jen doporučit.

Souhrn:

Pokud nemáte rádi vrbičky, Vlkavu nejezděte.
Pokud nemáte rádi rákosí, Vlkavu nejezděte.
Pokud nemáte rádi časté přenášení, Vlkavu nejezděte.
Pokud nemáte rádi bahenní lázně, Vlkavu nejezděte.
Přes výše uvedené negativa má Vlkava zvláštní kouzlo a říkám si, že v létě si dám nějakou tu brigádu, abych se na podzim při vypouštění rybníků mohl svézt za lepších podmínek.

Tibor Sedláček