Vltavu jsem jel naposled před mnoha lety. Pak mě z ní vytlačily bandy opilých řvoucích takyvodáků. Letos se ovšem našel parťák, rosničkáři slíbili několik pěkných dnů, a tak v netradičním termínu 16. října odpoledne nakládáme a jedeme přes republiku do Lenory. Celou cestu prší a my si libujeme, že se alespoň zvýší hladina na horním úseku. Na tábořišti kupodivu nikdo není, a proto nocujeme pod přístřeškem u vchodu do kempu. Ráno vstávám už ve čtyři a odvážím auto do Boršova. Tomáš dospává a pak nafukuje svého Amiga - Pálavu. Jsme oba tak trochu sólisti, kdy každý pojede ve své lodi.

Dráhy fungují bez zpoždění a tak jsem v devět zase v Lenoře. Rosničkáři se trefili a už svítí slunce. Nádheru podzimně vybarveného okolí řeky nedokážu popsat. Některé pohledy jsou natolik kýčovité, že by z nich klidně mohl být kalendář.

Zcela osamoceně svačíme na oblíbených místech. K večeru dojíždíme do Nové Pece. Jsem už docela utahaný, krátká předchozí noc si vybírá svoji daň. V hospodě za mostem hoří krb, voní polévka. Odcházím brzo spát pod překlopenou kanoi. Ráno se budíme za svítání a kocháme se východem slunce nad Lipnem.

Po ojíněné trávě lehce kanoi odtáhneme k vodě. Tomáš vypouští svého Amiga a nakládáme ho do mé lodě - Lipno pojedeme ve dvou, protože přeci jenom tak velcí sólisti zase nejsme. Vyrážíme na zrcadlovou hladinu do mlhy prozářené ranním sluncem. Naštěstí máme mapu, proto nebloudíme.

Před Frymburkem se zvedá vítr - samozřejmě proti nám a my musíme chvíli docela zabojovat. V půl třetí si můžeme podat ruce u hráze, Lipno je za námi. Tady se naše cesty na chvíli dělí, Tomáš odchází na vlak, já nakládám loď na kolajda a odcházím do Vyššího Brodu. Cestou sbírám dřevo na večerní oheň a v Loučovické hospodě dávám pivo. Loď na kolečkách tam prý viděli naposled před dvaceti lety. Za necelé dvě hodiny jsem ve Vyšším Brodě.

Na tábořišti zase ani noha, v podvečer nás navštěvuje liška a očuchává spacáky. Ráno zase vyrážíme do mlhy. U prvního jezu Tomáš říká "To znám, jedu rovnou". Jez je ovšem zahrazený a tak je překvapen metrovým skokem. Amigo to však zvládá bez ztráty kytičky. Další jezy jsou už bez překvapení. Před Rožmberkem se zvedá mlha a je další nádherný den.

Nebudu popisovat celou cestu nebo jednotlivé jezy, to je vše notoricky známé. Jiné je pouze vybarvení okolí řeky, absolutní klid a opuštěné nálevny na březích řeky. Jenom v Krumlově ještě funguje celá řada zahradních hospůdek. Dnešní den končíme kousek před Zlatou Korunou, krásné místo, ohniště, lavičky, dřevo a po odchodu několika horolezců lezoucích na skály za tábořištěm zase klid.

Tradiční ranní vstávání za rozbřesku a vyplutí. Tentokrát není mlha a tak si sluníčko užíváme hned od rána. Krátce po poledni jsme v Boršově, nakládáme a jedeme domů. Za celé čtyři dny jsme nepotkali ani jednoho vodáka (kecám, na Lipně byl jeden seakajakář). Vhodná volba termínu je tedy docela jednoduchý návod, jak mít oblíbenou řeku jenom pro sebe.

Jirka Janoušek