Vodácké manželství mojí babičky Šárky a dědy Viléma jsme v minulém díle opustili na konci jejich svatebního roku 1931. I přes pracovní vytížení a zdravotní problémy si v následujícím roce 1932 našli čas na jejich zamilované splouvání řek na kánoi žebrovce. Díky tomu, že na vodě i fotografovali, si můžeme představit, jak jejich vodácké výpravy tehdy vypadaly.
Reklama
K letnímu splouvání patří i koupání – Vltava červen 1932
První vodácké fotky roku 1932 mám zachované až od června, jednalo se o splouvání střední Vltavy, které bylo nejen u mých prarodičů tehdy nejběžnější.
Posezení ve výletní vodácké restauraci nad řekou - červen 1932
Prvního července vyrazili děda s babičkou na výpravu po dolní Otavě a Vltavě. Spluli s kamarády Otavu z Písku, po Vltavě do Prahy dorazili 7. července. Plavbu dokumentují následující fotky:
Na Otavě pod Pískem červenec 1932
Kempování na břehu řeky u šutroviště – červenec 1932
V srpnu 1932 zajeli moji prarodiče na letní odpočinek do jižních Čech, konkrétně k Chlumu u Třeboně. Jak je patrné z fotek, zkoušeli při tom mimo jiné na rybníce plavbu na kánoi s plachtou (kanoesailing) a splouvání okolních toků.
Splouvání u Chlumu srpen 1932 – je to Koštěnický potok nebo Zlatá Stoka?
Kanoesailing s žebrovkou na Staňkovském rybníce 1932
Plutí kánoí s plachtou nebylo tehdy tak vzácné. Žebrovky měly kýl, takže držely do určité míry při plachtění směr. U některých kánoí byl dokonce pro stěžeň už z výroby i speciální otvor, případně zařízení pro jeho uchycení.
Kanoesailing v singlu ve větším detailu 1932
Jak je vidět z následující fotky, kánoe měly takové rozměry, že se pod nimi dalo i provizorně nocovat, pokud někdo nechtěl stavět stan. K tomuto využití napomáhaly zvednuté špice lodi. Pokud někdo chce spát pod lodí dnes, což se vidí jen výjimečně, musí si jí adekvátně podepřít.
Pod velkou žebrovkou se dalo i bivakovat 1932
Děda s sebou vozíval na lodi vlastní vlajku, byl na ní bílý čáp v modrém poli, podle jeho trempské přezdívky. Opatřování lodí praporkem a dalšími doplňky bývalo v té době běžné, je to patrné i na následujících dvou fotkách.
Pohoda s kánoí a praporkem – srpen 1932
Každé léto ale bohužel někdy skončí. Svoji vodáckou sezónu roku 1932 ukončili babička a děda plavbou z Písku do Prahy po Otavě a Vltavě v době volna okolo státního svátku 28. října. Kromě čisté kanoistiky se svezli i na voru, šplhali na výhledy a babička dokonce cestou cosi upletla na zimu, jak ukazují následující fotky.
V říjnu 1932 na Vltavě na voru
Při plavbě míjeli kostelík svaté Anny. Kostelíček stojí v blízkosti hladiny přehradní nádrže Orlík dodnes, níže položené domky z následující fotky zůstaly pod hladinou.
Na Otavě u svaté Anny, říjen 1932
Pletení provozovala babička ráda až do pozdního věku. Jen mi zůstává záhadou, že jí na té lodi na fotce nebyla na konci října 1932 zima na prsty. Asi jí hřálo mládí.
Svetr, upletený na lodi, se na zimu hodí
Konec druhé části série
Ahoj Eki