Na jaře roku 1934 potkala vodácké manželství mých prarodičů radostná událost. Ke konci března se jim narodila první dcera, dali jí jméno po mamince.

Schválně, kdo si myslíte, že pak přestali jezdit na vodu?

Kdepak, hned na jaře vyrazili na Vltavu, důkazem jsou i následující fotky. Vždyť kánoe tak pěkně houpá a venkovský vzduch je zdravý.

Od 29. dubna do 6. května pobývali v okolí Záhoří, což byla samota a hotel v blízkosti Svatojánských proudů. A protože byli mladí a mírně trhlí, tak si to miminko s nima užilo kánoe a vodu už měsíc a kousek po narození.

Člověku se vkrádají na mysl takové ty řeči, které slyšel v mládí, že mladí jsou dneska strašně nezodpovědní a za starých časů, že tohle nebývalo… Kánoe je ale předmět velmi užitečný, dají se na ní například i sušit plínky, jak ukazuje následující obrázek.

A když mimčo řve, dá se přece úžasně ukolíbat říčními vlnkami na kánoi žebrovce, která je tak velká, že se do ní vejde i kočárek.

Babička tehdy v rámci popisovaného výletu sice bydlela v Záhoří v tom známém hotelu u Svatojánských proudů (kde už v následujícím roce 1935 agenti gestapa zabili antifašistu ing. Formise, který se tu skrýval s vysílačkou), ale jak je vidět z přiložené fotky, trempská příprava se nazapře.

Vltava nad Prahou byla uzpůsobena pro plavbu šífů a vorů. K tomu přizpůsobení patřily jednak navigace a stezky pro koňské potahy na břehu řeky, ale také výhony a zúžení koryta, které vodu koncentrovalo do plavební dráhy, jak to můžete vidět na následujícím snímku. Zbytky těchto úprav koryta jsou dodnes funkční třeba na dolním Labi, relikty najdeme třeba na Vltavě z Vyšáku (různé protažené ostrovy a tak), nebo i na Sázavě.

Jak jsem se snažil ukázat, dneska prostě splouváme trochu jiné řeky, jinou krajinou a na jiných lodích. Radost z vodáctví nás ale neopouští.

A to je konec posledního dílu článku o vodáckém manželství, ale nikoli tohoto vodáckého manželství či vodáckých manželství obecně.

Ahoj Eki