Rok 1939 znamenal v české historii katastrofu. Územně okousaný Česko-Slovenský stát byl na začátku roku 1939 už jen stínem či karikaturou předchozí nezávislé a demokratické republiky. Odchod ze země se logicky jevil jako nejrozumnější možnost k záchraně, kterou mnozí ještě stihli využít.
Reklama
Opuštěný bunkr na břehu střední Vltavy připomíná na jaře 1939 vzepětí a pád ČSR
Zbytek území Česka byl v březnu 1939 obsazen nacistickou říší. V září začala druhá světová válka napadením Polska, které si pak totalitní Hitlerovské Německo rozdělilo se Stalinovým Sovětským svazem. Situace se dále zhoršovala. Naděje na brzké osvobození se rozplynula.
Vodáctví pomáhá přežít
Přesto v obsazené zemi většina obyvatel zůstala a doufala v lepší budoucnost. Vodáctví bylo jednou z odpočinkových aktivit, která pomáhala přežít těžkou dobu.
Můj vodácký děda nad vltavskými proudy v březnu 1939
Jak to vlastně tehdy bylo s oblíbeností vodáctví? Ve třicátých letech bylo splouvání hodně populární. Srovnání zapsaných splutých kilometrů v roce 1931 se současností najdete zde.
V archivu vodácké organizace Kotva Braník se mi k roku 1939 podařilo, díky pomoci Vojty, najít pár zajímavých dokumentů. Například součet zapsaných vodáckých kilometrů všech členů předchůdce tohoto pražského klubu v roce 1939 činil 108 717 km. To odpovídá nadprůměru třicátých let (3. místo mezi roky) a zároveň je to nejvíce z let válečných. Pro srovnání - jestliže dnes ročně zaznamenáme do zápisníku na raft.cz okolo 40 tisíc splutých km, tedy jedno obeplutí Země po rovníku, pak v roce 1939 obepluli členové pouze tohoto jednoho pražského oddílu Zemi více než dva a půl krát. Širokou oblíbenost splouvání potvrzuje i následující dokument - jak si ve splutých kilometrech vedlo 100 nejaktivnějších členů klubu:
Spluté a zapsané kilometry členů pražského vodáckého klubu v roce 1939
Co se splouvalo v roce 1939
Jednotlivé karty o splouvaných řekách bohužel vzala z archivu Kotvy Braník povodeň. Vzhledem k poloze loděnice, omezení hranicemi Protektorátu, tehdejších možnostech dopravy apod. je skoro jisté, že jednoznačný prim ve splouvání tu hrála Vltava nad Prahou.
Takový Gustav Heyduk splul na jaře 1939 třeba Mastník viz: Hledání ztraceného času.Je ale třeba přiznat, že Heyduk byl vodák extrémní, v letech 1925 až 1979 splul podle materiálů archivu Kotvy Braník celkem 88 320 km, což je asi český rekord.
Moji prarodiče v roce 1939
Pokud se týče mé vodácké babičky a dědečka (podrobnosti o jejich dřívějších plavbách například zde), splouvali v roce 1939 většinou obdobné osvědčené trasy, jako v předchozích letech.
V dubnu trávili svoje volno s kamarády na Vltavě na Sejckém ostrově a jeho okolí (nyní pod hladinou nádrže Slapy), jak ukazují následující fotky:
Splouvání Vltavy u Sejckého ostrova v dubnu 1939
Dokumentovat je třeba – Vltava v dubnu 1939
Na začátku května spluli Vltavu mezi Zvíkovem a Žďákovem. Jak vypadal hrad Zvíkov z kánoe se můžete podívat na následující fotce.
Zvíkov v květnu 1939
Splouvání střední Vltavy mezi Červenou a Štěchovicemi bylo u mých prarodičů dominantní i v průběhu pozdního jara a začátku léta, jak dokumentují následující fotografie.
Obec Červená na Vltavě na jaře 1939
Hezkou vesnici Červená z předchozí fotky, včetně úseku Vltavy s divokými Červenskými proudy, najdete v současnosti pod hladinou přehradní nádrže Orlík. Vyfocený železniční most se však nad údolím vypíná dodnes.
Dědova žebrovka na Vltavě 1939
Moji prarodiče splouvali nejraději na dřevěných kánoích - žebrovkách, detail jedné z nich máte na předchozím obrázku.
Táboření na břehu Vltavy 1939
Táboření v přírodě a kanoistika tak zůstávaly za doby totalitní okupace jedněmi ze zbylých svobod tehdejších mladých lidí. Ostatně obdobně, jako za mládí i dalších generací vodáků.
Svoboda na kánoi – Vltava 1939
Vltavu považovala babička za nejkrásnější řeku, dýchá to i z následující fotky.
Babička na střední Vltavě na jaře 1939
Děda a babička splouvali řeky jak samostatně, tak s partou kamarádů. Následující fotky ilustrují jejich výpravu s partou na střední Vltavu v časném létě 1939. Je vidět, že u členů party převažovalo splouvání na dvojmístných kajacích, které byly většinou levnější, než velké dřevěné kánoe.
S partou na vodě je pohoda, ať svítí slunko, nebo trochu prší – Vltava léto 1939
Na prvních deset dní v srpnu 1939 se pak moji prarodiče s dětmi a starší generací přesunuli na chatu u rybníka Staňkov. Ten leží v jižních Čechách a protéká jím Koštěnický potok. Vedle procházek v okolních lesích, koupání a plachetnice si užili i pádlování na kánoi a kánoesailingu.
Moje babička na letní vyjížďce kánoí po rybníce Staňkov 1939
Možná vás zarazí, že moji prarodiče na fotkách často kouří. To prosím neberte jako reklamu na uvedený zlozvyk, ale jen jako dokumentaci doby. Za okupace a války to bylo módní a velmi běžné (pokud jste sehnali kuřivo). O škodlivých účincích se tolik nevědělo a existovala výrazně akutnější nebezpečí pro život. Kouření zřejmě také uklidňovalo v pohnuté době. Ostatně moje babička s gustem kouřila „jako fabrika“ až do svých požehnaných 94 let…
Výhled z chaty na rybník Staňkov s oplachtěnou žebrovkou v srpnu 1939
Závěr
Hrůzy okupace a války jsou naštěstí dávno pryč, my a řeky jsme přežili. Takže, až vám bude smutno, budete mít těžkosti, nebo budete otrávení ze současné epidemiologické a politické situace, nepropadejte beznaději. Vzpomeňte si na smutný rok 1939, udělejte si radost a vyražte do přírody, třeba na vodu. Udělá se vám určitě lépe.
Ahoj Eki