Naši objevitelskou výpravu za vodáctvím do hradeckých lesů jsme opustili během pěšího přechodu ke startovnímu mostu na Bělečském potoce. Před vyplutím odpočíváme zmoženi na jeho břehu. Sil nám bude třeba.

Bělečský potok má větší povodí než Stříbrný a je podstatně vodnatější. Už první pohled slibuje vyšší míru pádlování a svižnější proud. Po potřebném relaxu vyplouváme naplněni očekáváním. Pohodovou plavbu písčitým zářezem vnímáme jako pověstný klid před bouří. To, že bychom neměli ztrácet ostražitost, nám dokazuje zrádný trubkotunel. Pro klaustrofobika jasný důvod k vystoupení.

My zkoušíme štěstí a s trochou mlácení helmy o strop překážku zdárně zdoláváme. Znovu se objevují spadlé stromy, ale s našimi expedičními zkušenostmi je řešíme s bravurou rovněž v lodích. Takto se dostáváme i pod nízkou lávku kousek nad následným jízkem. Je to extrémně náročný skok o výšce několik stovek milimetrů a bez precizního boofu hrozí jednoznačné odření špičky lodě. Později však kapitulovat musíme. Lávka na ústí do Stříbrného potoka je za našeho stavu nezdolatelná.

Nyní se objevujeme v místě, kde jsme splutí Stříbrňáku opustili. Před námi leží civilizovaný závěr. Brzy přepadneme přes nízký stupínek a přichází ke slovu obvyklá radost potokářů v podobě častých otravujících větví břehových porostů. Ani tímto se nenecháme rozhodit a s grácií míjíme čekající vozidlo. Skončit u něho by totiž znamenalo vyhnout se zrádné finální pasáži, kde se ukáží další schopnosti expedičního týmu.

Dostáváme se pod most silnice na Hradec a před námi se rýsuje obří vodní had. Při poslední opravě tu vzniklo cosi jako rybochod z proti sobě položených prahů. Užít si je lze pouze za malé vody, neboť za velké to pokušitele spláchne prostě přes ně. Nyní je třeba u jednoho břehu mezi ně najet a ve vymezeném prostoru mířit kolmo na druhý břeh. U něho se opět otáčíme a míříme zpět. Takto hadovitě projedeme až za most. Samozřejmě zábavy ještě není konec. O kousek dále byla vytvořena z oblých balvanů náročná umělá kaskáda, kde pádlo je naprosto k ničemu. Vodák musí dokázat, že loď dokáže vést rukama při stálém odrážení se od šutrů. Díky jejich oblosti kajaky žádnou újmu neutrpí. Pak, že se nemyslí na ryby. Tady se mohou na pár metrech hezky vyblbnout hned na vícero atrakcích. Škoda, že stvořiteli kaskády oblé balvany nakonec zjevně došly, protože pod ní leží v korytě pár s ostrými hranami.

Teď už jsme od cíle jen kousek. Stříbrný potok se za poslední lávkou ztratí ve vzduté hladině jednoho ze slepých ramen Orlice. V něm roste kriticky ohrožený rdest dlouholistý, takže do něho již nevjíždíme. Naplněni zážitky a zmoženi náročností skoro celodenní výpravy odnášíme kajaky k autu a odškrtáváme si splnění mnohaletého snu. Snu, který si mohou vysnít jen ti nejotrlejší expedičníci…

Na závěr ještě pár snad užitečných informací pro potencionální následovníky. Oba potoky jsou celkem normálně sjízdné při rychlých oblevách nebo po delších vydatných deštích. Hlavně ten Bělečský mívá dost vody a začít jde i výše než v našem případě. Limitem může být to, kam si je kdo ochoten loď donést. Díky malému spádu se tu navzdory jejich krátkosti voda nějakou chvíli udrží. Pokud akci pojmete jako recesi, počkejte, až (přiměřeně) klesne. I tak si užijete spoustu legrace. Obtížnost nepřesahuje ZW a na řešení překážek bývá dost času. Lesníci koryta celkem udržují a spadlé stromy většinou dříve či později odstraní. Hovořit o časových nárocích nemá smysl, neboť těch proměnných je příliš. Takže hurá do lesa!

Vojta Brádle