V sousedství Hradce Králové se nacházejí rozlehlé lesy, které fungují jako příměstský volnočasový areál. Postupně tu vznikla celá řada „atrakcí“, jež sem mají obyvatele nalákat. Nutno dodat, že se to daří a některá místa svou frekvencí připomínají Václavák. V lesích najdeme četné občerstvovny, rytířské hradiště pro děti, asfaltky pro vyznavače kolečkových bruslí, ukázkové obory se zvířaty apod. Navzdory občasnému místnímu přelidnění jsou lesy skvělým místem pro běhání, cyklistiku a v zimě občas třeba na běžky. Nás ovšem samozřejmě zajímá, jaké možnosti se nabízejí pro vodáctví. Stranou přitom ponecháme pádlování na lesních rybnících a nádržích. Svou pozornost upřeme na tekoucí vodu. I takovou tu najdeme…

Vodácká výprava do hradeckých lesů není pro „vořezávátka“ a tomu předcházela pečlivost příprav: tisíce hodin strávených v lesích při nejrůznějších aktivitách a sledování všech možných příkopů naplněných potřebnou kapalinou v různých ročních obdobích. K tomu připočítáváme detailní studium map a dalších podkladů. Nakonec je den D tady a s Andílkem vyrážíme.

Auto necháváme poblíž oblíbeného rekreačního zařízení u Stříbrného rybníka, který obtéká Stříbrný potok – náš první cíl. S loděmi na rameni projdeme nahuštěnou chatovou kolonií a noříme se do lesa. Nyní oceňujeme pečlivost naší přípravy. Přeci jenom se dostáváme do míst, kam vodákova noha možná nikdy nevstoupila. Užíváme si objevitelské pocity srovnatelné snad jen s hledáním pramene Amazonky. Naštěstí nohy domorodců tu chodí běžně, takže podél potoka vede dlouho zpevněná cesta či aspoň pěšina. Postupujeme hrdinně bez map a jako orientační body nám slouží jednotlivé mosty. U jednoho z nich hluboko v kulturním porostu (souřadnice GPS: 50.1954669N, 15.9010297E) pěší pouť končíme. Je málo vody a výše to fakt nemá smysl i pro nás bezmezně odhodlaná individua.

Nastává další fáze naší veleobtížné expedice, kdy se pokusíme vrátit do civilizace po vodě. Je doba koronavirová a je známo, že zákeřný vir mohou chytit i zvířátka. Z tohoto důvodu Andílek ani nesundává svou nanoroušku. Já dávám přednost dýchání svěžího vzduchu s nádechem vířeného bahna. Místní fauna snad promine.

Brzy se ukazuje, jak důležitou roli hraje každý kilogram. Zatímco Andílek většinou nějak proplouvá, má loď nezřídka spořádaně sedí na dně. K dopřednému pohybu používám pádlo v jedné ruce a vhodnou větev v té druhé. Díky odrážení se vždy dostanu na hlubší místo a chvilku mohu dokonce pádlovat. Naše rychlost ovšem klesá tak na třetinu té hlemýždí. Do cesty se nám navíc opakovaně staví spadlé stromy, takže musíme na břeh.

Tam nás vyžene i přenášení jednoho jezu. Po jeho zdolání je jasné, že v lesích nocovat nebudeme muset. Lesní okraj a první chaty jsou již na dohled. Ještě před nimi přibereme vodu z Bělečského potoka (někdy také označovaný jako Bělečský náhon), která výrazně zlepšuje podmínky pro splutí. Kdo by si však myslel, že už jen doplujeme k autu, šeredně se mýlí. Naše cíle jsou mnohem větší…

Místo poklidného závěru vystupujeme, házíme si lodě opět na ramena a pěšky se vydáváme vstříc dalším zážitkům. My totiž přirozeně chceme splout rovněž část Bělečského potoka. Cesta ke startovnímu mostu na Telefonce (souřadnice GPS: 50.1988839N, 15.9065872E) vede z větší části po asfaltce. Díky tomu postupně plašíme nejednoho bruslaře a navrch přidáváme skupinku koní, kteří v nás nejspíše vidí bytosti z jiné planety.

Vojta Brádle