V sousedství Hradce Králové se nacházejí rozlehlé lesy, které fungují jako příměstský volnočasový areál. Postupně tu vznikla celá řada „atrakcí“, jež sem mají obyvatele nalákat. Nutno dodat, že se to daří a některá místa svou frekvencí připomínají Václavák. V lesích najdeme četné občerstvovny, rytířské hradiště pro děti, asfaltky pro vyznavače kolečkových bruslí, ukázkové obory se zvířaty apod. Navzdory občasnému místnímu přelidnění jsou lesy skvělým místem pro běhání, cyklistiku a v zimě občas třeba na běžky. Nás ovšem samozřejmě zajímá, jaké možnosti se nabízejí pro vodáctví. Stranou přitom ponecháme pádlování na lesních rybnících a nádržích. Svou pozornost upřeme na tekoucí vodu. I takovou tu najdeme…
Reklama
Vodácká výprava do hradeckých lesů není pro „vořezávátka“ a tomu předcházela pečlivost příprav: tisíce hodin strávených v lesích při nejrůznějších aktivitách a sledování všech možných příkopů naplněných potřebnou kapalinou v různých ročních obdobích. K tomu připočítáváme detailní studium map a dalších podkladů. Nakonec je den D tady a s Andílkem vyrážíme.
Auto necháváme poblíž oblíbeného rekreačního zařízení u Stříbrného rybníka, který obtéká Stříbrný potok – náš první cíl. S loděmi na rameni projdeme nahuštěnou chatovou kolonií a noříme se do lesa. Nyní oceňujeme pečlivost naší přípravy. Přeci jenom se dostáváme do míst, kam vodákova noha možná nikdy nevstoupila. Užíváme si objevitelské pocity srovnatelné snad jen s hledáním pramene Amazonky. Naštěstí nohy domorodců tu chodí běžně, takže podél potoka vede dlouho zpevněná cesta či aspoň pěšina. Postupujeme hrdinně bez map a jako orientační body nám slouží jednotlivé mosty. U jednoho z nich hluboko v kulturním porostu (souřadnice GPS: 50.1954669N, 15.9010297E) pěší pouť končíme. Je málo vody a výše to fakt nemá smysl i pro nás bezmezně odhodlaná individua.
Nastává další fáze naší veleobtížné expedice, kdy se pokusíme vrátit do civilizace po vodě. Je doba koronavirová a je známo, že zákeřný vir mohou chytit i zvířátka. Z tohoto důvodu Andílek ani nesundává svou nanoroušku. Já dávám přednost dýchání svěžího vzduchu s nádechem vířeného bahna. Místní fauna snad promine.
Nasedačka na Stříbrný potok
Brzy se ukazuje, jak důležitou roli hraje každý kilogram. Zatímco Andílek většinou nějak proplouvá, má loď nezřídka spořádaně sedí na dně. K dopřednému pohybu používám pádlo v jedné ruce a vhodnou větev v té druhé. Díky odrážení se vždy dostanu na hlubší místo a chvilku mohu dokonce pádlovat. Naše rychlost ovšem klesá tak na třetinu té hlemýždí. Do cesty se nám navíc opakovaně staví spadlé stromy, takže musíme na břeh.
Nechybí typické potoční překážky
Tam nás vyžene i přenášení jednoho jezu. Po jeho zdolání je jasné, že v lesích nocovat nebudeme muset. Lesní okraj a první chaty jsou již na dohled. Ještě před nimi přibereme vodu z Bělečského potoka (někdy také označovaný jako Bělečský náhon), která výrazně zlepšuje podmínky pro splutí. Kdo by si však myslel, že už jen doplujeme k autu, šeredně se mýlí. Naše cíle jsou mnohem větší…
I Stříbrný potok má svůj jez
Místo poklidného závěru vystupujeme, házíme si lodě opět na ramena a pěšky se vydáváme vstříc dalším zážitkům. My totiž přirozeně chceme splout rovněž část Bělečského potoka. Cesta ke startovnímu mostu na Telefonce (souřadnice GPS: 50.1988839N, 15.9065872E) vede z větší části po asfaltce. Díky tomu postupně plašíme nejednoho bruslaře a navrch přidáváme skupinku koní, kteří v nás nejspíše vidí bytosti z jiné planety.
Vojta Brádle