Rozhodli jsme se nouzově utábořit mezi skalami a celý další den věnovat průzkumu. Jediná schůdná cesta vyšlapaná od zvěře vedla po pravé straně řeky, po které jsme došli až k hranici. Tam stála polorozpadlá zemljanka a kříž s destičkou Юрии Шамро- na památku Jurije Šamra, který se zde v roce 1999 utopil po té, co se ruská vodácká výprava neúspěšně pokusila o sjezd řeky. Rozbila ale svoje katamarány o skály a nakonec museli do Ruska přejít pěšky přes hory.

Zprava se zde vlévala řeka Velký Čavač (Большой Чавач), kterou jsme museli přebrodit za pomoci nataženého lana, abychom mohli pokračovat po pravé straně Šišigt golu a obhlédnout tak "Porog Pohraniční", který takřka okamžitě navazoval na "Porog Mongolský".

Za ním měl následovat "Porog Ruský", který ale nebylo možné prohlédnout, protože cesta končila u skály spadající kolmo do řeky. To, co však bylo možné vidět, nám stačilo a bylo to nejnáročnější, co jsme doposud jeli. Řeka se s hukotem valila úzkou soutěskou, která byla místy zablokovaná skálou a rozbíjela se tu o všechno, co jí stálo v cestě. Nejhorší byla skála uprostřed řeky, která jako vyhybka na trati cestou do pekla rozdělovala řeku na cestu "sebevrahů" vlevo a cestu "naděje" vpravo.

V každém případě představa, že bych tady zaplaval, byla děsivá. Masomlejnek, kterým bych následně proplaval a vřítil se do levé cesty "sebevrahů" padající do jedné žumpy za druhou pod skálu, by byl bez šance na pomoc kamarádů. Jedinou možnou případnou záchranu bylo možné postavit zprava a sjezd byl proto hodně morální záležitostí.

Kutlíci jeli jako první a zvolili strategii průjezdu s odlehčenou prázdnou lodí, aby byli obratnější a tak s mravenčí pílí přetahali veškerou bagáž přes přítok Большой Чавач. Postavili jsme záchranu pod "Porogem Mongolským" a oni vyrazili. Byla radost pohledět na sehranou dvojici. Na první pohled bylo patrné, že každý z nich ví, co má přesně dělat a jak má zrovna pořádně "hrábnout". Projeli těžký úsek na výbornou, což nám dodalo odvahy. Avšak mně s Alešem chyběla právě ta krásná sehranost posádky tolik důležitá pro přesné technické kousky, kterým jsme se proto záměrně vyhýbali a po vzoru Rusů rovnou, jednodušší cestou jeli přímo na komoru těch největších vln a válců. Vsadili jsme na setrvačnost plně naložené Baraky a vyrazili vstříc v ústrety "Porogu Mng".

Jestli to byl osud nevím, ale určitě by mě nikdy nenapadlo, že se za celou tu dlouhou plavbu po M. Jeniseji (370km) prásknu zrovna tady. Ale jak už to někdy chodí, člověk hledí příliš dopředu a upírá všechnu svou pozornost k tomu nejtěžšímu místu na řece a nakonec se práskne ještě nad ním, což byl přesně náš případ. Nezvládli jsme průjezd skrze velké balvany a na jeden z nich nás stočil bokem na proud. Vzápětí jsme plavali jak krysy vydáni napospas běsnícímu živlu, který nás unášel směrem k levé cestě do pekla. Drželi jsme se každý jednoho konce Baraky a sledovali zoufalým pohledem kluky připravené na břehu s házečkou. Teď. Dlouhým hodem přeletěla házečka přes loď a já jsem zachytil pevně její konec, který se začal v rychlém proudu napínat jako struna. Kyvadlo nás cuknulo trochu blíže k pravému břehu, ale síla proudu byla tak silná. Nedokázal jsem udržet v jedné ruce házečku a druhou rukou Baraku plnou bagáže a Aleše držícího se druhého konce lodi. Jizva na zápěstí pravé ruky mi bude navždycky připomínat, že jediné správné bylo pustit se házečky, ale nepřestat držet loď. Tu naštěstí napnutá házečka strhla do prava a nemířila už na levou cestu "sebevrahů", ale přímo na skálu uprostřed řeky, o kterou se rozbíjel mohutný proud. Další šťastná náhoda tomu chtěla, že dlouhá "koňadra"uvázaná na přídi a zádi se při tom, jak nás to mlelo pod vodou v masomlejnku, zachytila o něco pod vodou. Strhla Baraku i s námi do vracáku pod skálu, čehož jsem okamžitě využil k tomu, abych se vyšplhal nahoru a pomohl tam i Alešovi, který byl z toho všeho ještě v šoku.

Pak už díky klukům na břehu bylo vše otázkou několika minut, kdy jsem nejprve na hozenou házečku nacvaknul za karabinu loď dnem vzhůru(celou dobu s bagáží) a nožem, co nosím v pohotovosti na vestě, odříznul "koňadru". Kluci znovu hodili lano a já jsem na dračí smyčku a tzv. "kšandičky" navázal Aleše do provizorního horolezeckého prsáku. Kluci ho přitáhli ke břehu, stejně jako nakonec i mě.

Do třetice pak odráží posádka Ria XXL Vladan s Petrem, který těsně projíždí pravou cestou "naděje" kolem pověstné skály a kousek pod ní se zvrhávají.

Jejich osud nevypadá rovněž růžově, protože plavou rovnou do "Porogu Pohraničního", kde se hlavní proud rozbíjí o skalnaté souostroví na středu řeky. Vlevo podél skalnatého břehu to vysloveně valí a vlny dosahují 2,5 až 3 metrů. Kluci bojují ve vlnách ze všech sil, aby se bez lodě dostali ke břehu dříve, než je řeka vcucne do toho nejhoršího. Úspěšně se jim to daří, ačkoliv bez lodě. Jejich XXL Rio jim uplavalo komplet i s bagáží a Kutlíkům, kteří okamžitě vyrazili za ním, trvalo hodně dlouho, než se jim podařilo převrácenou loď dohonit. Zmizeli nám úplně z dohledu za poslední skálou a jak jsme se později od nich samotných dozvěděli, museli bojovat při vlastní sebezáchraně, kdy se také cvakli, a držel je v kolovadle pod skálou obrovský vracák. Nakonec všechno dobře dopadlo, žádné věci jsme nepostrádali a domlouváme se, že nad "Porogem Ruským" postavíme tábor. Já s Alešem jsme zůstali jako poslední loď nahoře, když jedné posádce loď uplavala a druhá ji vyrazila honit. Nás čeká ještě průjezd "Porogem Pohraničním", který dáváme přímo na komoru těmi největšími vlnami vlevo a je to neuvěřitelně silný zážitek tentokráte bez plavání mimo loď. Byl to dlouhý den, který nás stál spoustu sil, ačkoliv jsme moc kilometrů po vodě neujeli.

Další den proto necháváme jako odpočinkový a já vyrážím na hřebeny hraničních hor Ulan Tajgy nafotit okolní panoramata. Je až s podivem, jak maličký je člověk při pohledu na okolní velikány a všude kolem, kam až dohlédne, jen nekonečné hory bez jakékoliv známky civilizace.

Teď bylo jasné, proč hranici nikdo nehlídá. Nebylo před kým ji hlídat v tak neprostupné divočině, která se táhne stovky kilometrů. Byl by zázrak vůbec někoho potkat či se dovolat pomoci. Jediná v uvozovkách schůdná a relativně rychlá cesta v případě zdravotních problémů, například zánětu slepého střeva, by byla po řece, která z těch vrcholků hor vypadala jako krotký beránek či stříbrná stužka vinoucí se tiše údolím.

Další den nás čekala závěrečná soutěska Šišigt golu se vstupním "Porogem Ruským", za kterým se skalní stěny sevřely do strmého kaňonu. Tušili jsem, co nás tam čeká, ale nikdo z nás nevěděl, jestli se z něj nechá případně vystoupit.

Mirčus