Třetí den v sedle byla znát únava už i na našich koních a můj kůň stále víc zaostával za ostatními, ačkoliv jsem se ho snažil pobízet ke cvalu. Gpska signalizovala, že tady se máme odklonit, neb přímo před námi se vypíná hraniční hora Tengisin Daban, pod kterou pramení řeka Tengis tekoucí do Mongolska. Honáci jeli spolu s ostatními stále směr Bilin (Билин) a nic nedbali na moje divoké gestikulování a řvaní stůjte, které zaniklo ve větru. Proto jsem dopředu vyslal Aleše na čerstvějším koni s tím, že tady za každou cenu musíme skončit a dál nejedeme. Dobře hodinu mu trvalo, než se společně s celou karavanou všichni vrátili k jezírku, kde jsem mezitím čekal. Řekli jsme honákům, že chceme ještě podniknout výstup na horu Tengisin Daban, a pak se už sami nalodíme na Bilin, který tady začínal proudit souběžně s hranicí do Tuvy v podobě soustavy jezírek. Jim to bylo šuma fuk, hlavně, že dostali zaplaceno a nemuseli se už s námi trmácet dál. Odvázali naše loďáky, vyfotili jsme poslední společnou fotku, naskočili na koně a alou pryč.
Reklama
My jsme počkali, až zmizí za obzorem, a pak jsme přebalili všechny naše věci včetně lodí do expedičních batohů. Každý z nás nesl váhu kolem 35-40 kg a vyrazili jsme směr burjatsko-mongolská hranice.
Zpátky v Mongolsku-hranice burjatsko-mng
Hranici jsme za bujarého veselí a přípitku na úspěch, že jsme zpátky v Mongolsku, překročili až další den 3. října, kdy jsme se vydali pěšky podél téměř suchých pramenů Tengisu. I další den jsme stále šlapali po svých, ale k večeru už vysvitla naděje, že příští den budeme moci nafouknuté lodě s bagáží alespoň koníčkovat po proudu dolů.
Pěšky po proudu Tengisu v Mongolsku
Lodě jsme koníčkovali celý den až do večera, kdy se strhla znenadání sněhová vánice a zasypala nás bohatou nadílkou sněhu. Rychle jsme postavili stany a zalezli do péřáků.
Noc byla opět velmi mrazivá a ráno jsme konečně vypluli po Tengisu, kde obklopeni sněhovou pokrývkou a ledovými krami ukrajujeme desítky kilometrů na cestě k cíli.
Tengis začátkem řijna 2008
Nikdo už nemyslí na to, že by se mohl na klidné turistické řece cvaknout a obléká na sebe všechno co má: bundu, čepice, rukavice. Hlavně ať je teplo. Čas hraje v náš prospěch, a tak nikterak nespěcháme. Třetí den plavby 08.10.2008 na pohodu doplouváme do cíle na soutok Tengisu se Šišigt golem, kde jsme se před měsícem domluvili s Batou na vyzvednutí. Táhneme lodě po sněhu dál od řeky na cestu, u které potkáváme karavanu velbloudů přepravující jurtu na soutok s Chodris golem, kde zůstane přes celou zimu až do příštího jara.
Na soutoku Tengisu a Šiškidu-cíl
Vyfukujeme a balíme, pomyslná smyčka a cíl naší expedice je zdárně u konce, když v tom v dálce širé stepi vidíme sloup prachu za bílou dodávkou, která míří přímo k nám. Z ní vystupuje Bata, major Šugrt a další dva zápasníci sumo, kteří jsou tady na návštěvě z Ulanbátaru. Naši radost je vidět na první pohled, plni dojetí jásáme a tiskneme ruce našim zachráncům, kteří na nás nezapomněli a dodrželi slovo. Společně se pak všichni fotíme před uazíkem a vyrážíme na cestu k Tsagan Nuuru-Moronu a Ulanbátaru, kde Kutlíci natáčejí poslední záběry k jejich filmu před jedním z největších dochovaných buddhistických klášterů Gandalem.
Ulanbátar-poslední z dochovaných chrámu Gandal
13. října už stojíme v odbavovací hale Ulanbátarského letiště Buyant Uhaa a myslíme si, že nic dalšího nás nemůže potkat. Hlas z reproduktoru vybízí cestující k odbavení a nástupu do letadla, procházíme rutinní rentgenovou kontrolou, když náhle vidíme, jak bezpečnostní ostraha bere stranou Aleše a najednou se ze všech stran sbíhají placaté čepice. Nechápeme, co se stalo, ale nás ostatní ženou do letadla, kde marně čekáme na Alešův příchod. Už to vypadá, že letadlo odletí bez něho, když na poslední chvíli konečně přichází Aleš a dozvídáme se od něj, že cestou na koních dostal od honáků patronu, kterou si zastrčil do kapsy kabátu a zapomněl na ni až do chvíle, kdy procházel rentgenem na letišti.
Aleš a patrona na památku cestou na koních
Celkem jsme spluli a odpádlovali po vodě 460 km, po souši autem a vlakem 5400 km, v sedle na koních 80 km a 14000 km ve vzduchu letadlem, abychom za 45 dní došli svého cíle a cestou si vyzkoušeli své síly, schopnosti a dovednost ve skutečné přírodě.
PS: Řeku Šišight gol a horskou tajgu kolem ní jsem si natolik zamiloval, že o dva roky později na podzim 2010 jsem na ní musel vzít svoji ženu přezdívanou "Vlčí kůže", abych se sní podělil o všechnu tu panenskou krásu čisté a neporušené přírody, stejně jako nespoutanou divokost této řeky... .
Mirčus