Obě řeky už mají na raft.cz své popisy, a proto opět nabídnu variantu jejich splutí pro umírněné, leč zkušené vodácké party i s dětmi, které nejsou extrémní ani v počtu kilometrů ujetých za den, ani v nárocích na expediční charakter splutí. Pokud jezdíte do Polska auty a vaše denní dávka kilometrů na vodě se pohybuje kolem 20-25 kilometrů, můžete se nechat inspirovat následujícími řádky.

Obě řeky najdeme v severním Polsku, Drwęca se vlévá do Visly u Toruně. Wel je pak přítokem větší Drwęcy, vlévá se do ní u osady Bratian. Dolní úsek Welu teče severním směrem, naopak Drwęca pak směrem jihozápadním. Mezi městy Lidzbark na Welu a Brodnicí na Drwęce je to po silnici nějakých třicet kilometrů, ale po velkém oblouku obou řek je to devadesát říčních kilometrů. Navíc v Brodnici je kvalitní a zrekonstruovaná „przystań kajakowa“, kde se dá rozumně parkovat. Zvolili jsme tedy tento úsek s tím, že z Brodnice se dá další plavba klidně prodloužit o řádku dní. Zatímco Wel patří k obtížnějším a zapadanějším tokům, Drwęca je velmi pohodová.

Wel

Jak píše i Jano v cizojazyčném :-) článku zde na „raftu“, splutí Welu vyžaduje poněkud více vodáckého nadšení, zkušeností a námahy. Celkově má Wel asi devadesát splavných kilometrů. Z rekreační městečka Lidzbark zbývá ke splutí kilometrů čtyřicet, což je dvou až třídenní plavba. Táboření v Lidzbarku není úplně jednoduché. Řeka protéká velkým jezerem, kolem kterého je řada rekreačních středisek i městská pláž. Tam se zřejmě dá za určitých okolností tábořit, leč je nutno si to předem dohodnout. Pro několik stanů jsme našli místo na pravém břehu řeky pod městem několik set metrů po proudu od nového mostu hlavní silnice 544. Dá se tam zajet i auty nenápadnou cestou od kruhového objezdu. Jedná se o neudržovanou příbřežní louku. Vzhledem k dopolednímu převozu aut jsme pro první den zvolili splutí pouhých dvanácti kilometrů. Po překonání dvou jezů jsme plavbu přerušili nad úsekem zvaným Pekielko, kde se dá tábořit na louce na pravém břehu těsně před začátkem přírodní rezervace s tímto jménem. Dobře jsme udělali, průjezd Pekielkem není vůbec snadný, přestože jde o pouhých 1.5 kilometru.

Vzhledem k překážkám trvá skoro dvě hodiny a k večerní plavbě se vůbec nehodí. Jedná se o průrvu v dávné ledovcové moréně, proud je docela rychlý, spád dosahuje 2.7 promile, dno je kamenité (!) a koryto zapadané. Je nutné manévrovat mezi popadanými stromy v mělké a rychlé vodě, kde se dá obtížně zabrat, a pro těžké lodi s bagáží to není úplně jednoduché.

Údolí je z přírodního hlediska nádherné, převýšení okolních pískových kopců je neuvěřitelné. Rozhodně stojí za to si rezervaci projít a prohlédnout i ze břehu. V rezervaci Pekielku se nedá tábořit, není tam ostatně ani místo. Chrání se unikátní krajinný ráz i původní pralesní společenství. V pravém břehu přímo u vody můžete pozorovat řadu průsaků pramenů železité vody, která je pitná a v nejsilnějším prameni se dá i docela pohodlně nabrat. Pekielko končí u lesního mostu u samot Straszewo, kde se už dá opět provizorně bivakovat. Pekielko určitě patří k vodácky nejzajímavějším, i když náročným úsekům Welu.

Ale krásy Welu Pekielkem zdaleka nekončí. U jezu a mlýnu v Lorkách se řeka Wel rozděluje. Koryto starého Welu (vpravo) je víceméně bez vody a je velmi zapadané stromy a zarostlé křovím. Jezdí se tedy novým levým ramenem, které propojilo boční ledovcová jezera původního malého přítoku a z posledního jezera je prokopaný propojovací kanál do původního toku řeky. Zní to industriálně, ale dnes jde o nádherný kus říční přírody. Říká se mu Balvanka. I tady plavba vyžaduje pevné nervy a jistou vodácká zručnost.

Mělká jezera jsou plná bahna a jsou zarostlá rákosím, řasou, lekníny a stulíky, takže najít správnou cestu není úplně jednoduché. Rostlinstvo naznačuje, že hloubka okrajových partií jezer je kolem osmdesáti centimetrů a na dně má být údajně až metr bahna. Takže vystupovat do vody bych rozhodně nedoporučoval. Vzhledem k malému počtu vodáků není plavební dráha úplně jasná a zabloudit v rákosových bludištích je poměrně snadné. Vystoupit do vody se nedá a dostat loď ze sevření rákosu pouhým pádlováním je docela namáhavé. Chce to klid a rozvahu, rákosiny naštěstí nejsou příliš dlouhé, a když vjedete na širou hladinu jezer, odmění vás klasická krása. Plantáže stulíků i leknínů, labutě, kormoráni a hlavně absolutní klid a liduprázdno. Další z mnoha důvodu, proč jezdit na polské řeky s ledovcovými jezery…

Nově proražený tok Balvanky už svůj umělý původ příliš neprozrazuje. Koryto vypadá velmi přirozeně a je opět zapadané velkým množstvím kmenů. Po celodenním pádlování už netrpělivě vyhlížíme vhodné místo pro bivak. Naštěstí se pod soutokem Balvanky se starým korytem Welu údolí zase rozšíří a břehy tvoří rozlehlé sekané louky, takže míst pro skvostné přespání je tady dostatek. K ústí Welu do Drwęcy zbývá ještě nějakých jedenáct kilometrů a dva jezy k přenášení. Charakter řeky se rychle střídá. Místy se proud zrychlí a v řece se objevují velké balvany, za zatáčkou zase koryto zarůstá rákosí a mizí mezi křovinami, za další se objeví písčina pro koupání. Voda se v přírodním korytě krásně čistí a plavba je tak velmi příjemná.

Drwęca

Soutok obou řek (142 ř.km Drwęcy) v osadě Bratian je klidný. Jméno osady napovídá, že se pohybujeme v historickém území, které v patnáctém století patřilo řádu německých rytířů. Bratian byl brodem přes řeku Drvecu a je údajně nazván podle bratra Jana, což měl být rytíř, který osadu založil. Na soutoku najdeme i ruiny křižáckého hradu, který přechod řeky střežil. Pokračujeme ještě asi tři kilometry po proudu Drwęcy, kde najdeme oficiální, ač neplacené vodácké tábořiště Mszanowo. Je přístupné i auty. Pro milovníky historie – na protilehlém břehu se nachází stará osada Louki Bratianské a pozůstatky františkánského kláštera z 13 století. Klášter údajně vyrostl na místě dávného pohanského kultu bohyně Majumy. Dnes jsou z něj neznatelné ruiny. Klášter se proslavil hlavně jako místo zázračné sošky PM, zvané Loukovské. Socha je asi metr vysoká a podle pověstí připlula do místa nálezu po proudu Drwęcy. Klášter byl proslaveným poutním místem zvaným někdy též Čenstochovou Západního Pruska, což se dnes přeneslo i na Nové Město Lubavské, které najdeme jen několik kilometrů po proudu od Mszanowa. Tam, v gotickém kostele sv. Tomáše, můžeme sochu obdivovat dodnes. Kostel se může pochlubit též v Polsku největším souborem nástěnných fresek ze 17 století. Vodáckou zajímavostí budiž, že každoročně se v září koná vodní pouť, při které se převáží zázračná soška panny Marie na lodi proti proudu z Nového města do místa dávného kláštera v Loukách, kde se následně koná mše. Zda se už někdy Panna Marie udělala, o tom historie i novodobé prameny mlčí.

Řeka Drwęca je dlouhá přes 200 kilometrů a ústí do Visly před Toruní. Jde o lehce splavný, populární a nutno dodat že i moc pěkný vodácký tok. Její spád je malý, pouhých 0,7 promile, ale přesto poměrně svižně teče v meandrujícím a hlubokém korytě. Rychlost plavby po Drwęce je velmi nadprůměrná. Nejsou tady žádné jezy ani přírodní zátarasy, takže se pohodlně a bez velkého spěchu dá za den urazit ke třiceti kilometrům. Ale je škoda spěchat, řeka je stále krásná.

Břehy jsou obvykle mokřadní louky a veliká rákosová pole, ale často se tvoří i vysoké břehy urvisek a jesepů, které vytváří malebná zákoutí. Řeka je přírodní a plavba je vodácky atraktivní. Celý tok řeky je chráněn coby lososové vody. Okolí řeky je na polské poměry překvapivě kopcovité, dokonce tady najdeme snad jedinou lyžařskou sjezdovku v severním Polsku s lanovkou a umělým zasněžováním. Osady kolem řeky jsou plné památek na období křižáckého státu Německých rytířů, jehož přirozenou hranicí byla právě Drwęca. Ať už v Novém městě Lubavském, Brodnici, nebo Golubu-Dobrzyńi najdeme řadu historických kostelů, křižáckých hradů i pozdějších zámků. Přímo z vody si můžeme prohlédnout pozůstatky hradeb a obranných věží města i osmibokou věž dávného křižáckého hradu z roku 1262 v Brodnici (ř.km 90). Jako většina památek v zemi s nedostatkem kamenů byly hradby, kostely i hrady zhotoveny z cihel a našim kamenným gotickým památkám se tak příliš nepodobají. Brodnice byla později královským městem polských královen a dnes je to velké sídlo se skoro 30 tisíci obyvateli. V zátoce pod sportovním areálem je od roku 2015 díky dotaci EU zřízen luxusní vodácký přístav, v kterém bylo táboření v roce 2019 ještě zadarmo, ale v dalších letech už by se mělo platit.

Pokud vám dosavadních 90 kilometrů plavby nestačilo, můžete směle pokračovat po Drwęce dál. I pod Brodnicí řeka zachovává svůj charakter. Velké přítoky žádné nejsou, takže se koryto příliš nerozšiřuje. Řeka se opět zařízne do lesnatých údolí, okolí je stále velmi přírodní a proud se opět zrychlí. Do dalšího města Golubu-Dobrzyń je to 45 kilometrů plavby, tedy bezproblémové dva dny. Golub-Dobrzyń je nejen historickým městem s hradem, ale i s vodáckým kempem, před kterým se dá bezplatně parkovat. Kemp je ale drahý a malý, takže táboření spíš nedoporučuji…

Šakal