Re: Škála, Vladimír, 11/5/2021 10:42 PMKdo z nás to nezažil? (a žijeme, dokonce na vodě).
Velikonoční Trnávka, kolem roku 1970. Vůkol sníh a mráz, přesto vysoká voda (plavba skrz zatopený smrkový les). Moje slalomářské SuperJá na kajaku mezi tůristy, tak jsem se jim krapet předváděl. Až přišel ten meandr a ten strom, na který mne to namačkalo...
No a pak mně ti tůristi tahali i s kajakem z vody, svlíkali z mokrého (tehdy žádné neoprény nebyly) takřka do trenek (pčimrzly mi během následující plavby k sedačce) a anžto při té tůristice je nutné řeku dojet, jsem to v tom mokrém negližé a plovačce k cíli plavby dotrpěl...
Co bylo po cestě? Jez, nad kterým mi vypadlo z mrazem zkroušených rukou pádlo (jde to i bez něj, tedy, máte-li dostatečně znalého anděla strážného). jiný jez obnášený bosýma nohama ve sněhu (tenisky mi uplavaly), jako ta Zoja Kosmodějamská. A pak cíl plavby, kde mělo čekat auto. Pochopitelně nečekalo, řidič si někde pustil bufík a usnul. Doteď pamatuji, jak jsem se posadil ve sněhu na jakýsi klát, v mokrém zmrzlém prádle a bos, a v mraze čekal...
Přežil jsem. Člověk má v osmnácti větší vitalitu. Akorát jsem se zaklel, že už nikdy nesednu na kajak. Což jsem za dalších padesát let až do doby, kdy jsem si pořídil mořáka (což je ale něco jiného), dodržel.